Itálie je jednou z nejnavštěvovanějších zemí světa. Každoročně sem míří desítky milionů turistů z celého světa, včetně přibližně šesti milionů Američanů, kteří míří za památkami starověkého Říma, uměním renesanční Florencie nebo romantikou Benátek. Právě nedaleko tohoto města na laguně se však nachází místo, které je veřejnosti zcela zapovězeno. Ostrov Poveglia. Malý, zarostlý kus země o rozloze sedmi hektarů, který se stal symbolem bolesti, smrti a lidského utrpení.

Ostrov je vzdálen jen něco málo přes pět kilometrů od benátského centra a při pohledu z lodě působí jako opuštěný porost se zříceninami v pozadí. Ale za zarostlými stěnami a rozpadajícími se budovami se ukrývá historie, která děsí už po staletí. Místní ho nazývají „ostrovem duchů“ a s trochou nadsázky se dá říci, že o jeho minulosti se šeptá i mezi benátskými gondoliéry.

zdroj: Profimedia.cz

Karanténa, mor a tisíce mrtvých

První známky osídlení na Poveglii sahají až do římských dob, ale jeho osud se začal psát výrazněji ve 14. století, kdy byl přeměněn na karanténní stanici. Benátky tehdy jako bohaté a kosmopolitní obchodní centrum trpěly častými epidemiemi moru. Aby ochránily město, byly nemocní a podezřelí z nákazy převáženi právě na tento ostrov. Zpočátku šlo o opatření preventivní – nemocní zde byli pozorováni a pokud přežili, směli se vrátit. Pokud však ne... jejich těla končila v hromadných jamách, někdy ještě zaživa spálená spolu s ostatními. Když v 18. století vypukly další morové vlny, kapacity karanténních stanic ve městě přestaly stačit a Poveglia se proměnila v místo posledního odpočinku tisíců obětí. Podle historiků je v zemi ostrova uloženo kolem 160 000 těl. Místo bylo v podstatě masovým hrobem – zcela bez obřadů, jmen nebo náhrobků.

Když potřeba karantén postupně opadla, přišel ostrov s novým využitím – roku 1922 byla na jeho troskách zřízena psychiatrická léčebna. Osamělé, izolované místo se stalo vhodným prostředím pro pacienty, které tehdejší společnost raději neviděla. Zvěsti o tom, že zdejší personál prováděl na pacientech nelidské pokusy, sice nejsou historicky doložené, ale v italských městských legendách se drží dodnes. Léčebna byla uzavřena v roce 1968 a od té doby ostrov pustne.

Poveglia dnes: zapomenuté místo, které si uchovalo svůj děs

Přes půl století od uzavření je ostrov zcela opuštěný. Zarůstající cesty, padající střechy, popraskané zdi, zrezivělé postele a chátrající kaple. Vstup sem je přísně zakázán – z bezpečnostních důvodů i kvůli respektu k místu, které je považováno za masový hrob. Přesto se v roce 2020 dvěma britským dobrodruhům – Mattu Nadinovi a Andymu Thompsonovi – podařilo na ostrov proniknout. Pro svůj YouTube kanál Finders Beepers History Seekers pořídili záběry i osobní výpovědi. Jejich zážitky byly silné.

zdroj: Profimedia.cz

„Ten ostrov je nasáklý temnou historií. Zemřelo tam tolik lidí, že to z něj cítíte na každém kroku,“ řekl Nadin. „Když jsme tam byli, slyšeli jsme odbíjet zvon – nikde nikdo, jen ten zvuk, jako z jiného světa. Bylo to jako znamení, že tam nemáme co dělat.“

Podle jejich slov na ostrově není žádné graffiti, žádné známky vandalismu. Jen ticho a přirozený rozklad. „Vidíte, že se tam už dlouho nikdo neodvážil vkročit. I když některé klenby a dlaždice napovídají, že budova musela být kdysi nádherná.“

Jak zacházet s místy smrti?

Otázka, která nad ostrovem visí jako těžký opar, není jen o strachu. Je to i otázka morální: jak máme přistupovat k místům, kde umíraly tisíce lidí? Máme je otevřít turistice, proměnit v pietní místo, nebo je nechat přírodě a zapomnění? V mnoha zemích jsou místa masových úmrtí přeměněna na památníky, hřbitovy nebo muzea. Ale Poveglia stále stojí mimo zájem většiny – v očích úřadů příliš nebezpečná, v očích veřejnosti příliš děsivá. Možná právě proto si uchovává svou auru – bez vstupného, suvenýrů a davů, jen s tichým svědectvím minulosti.

Možná je správné, že na Poveglii nikdo nechodí. Možná si ti, kteří zde zemřeli bez jména a obřadu, zaslouží konečně klid – v tichu, v zapomnění, a beze svědků. Nebo bychom právě naopak měli nezapomínat? Ukazovat i tu nejtemnější stránku historie, aby se už nikdy neopakovala? Odpověď na tuto otázku možná nevězí v archivech ani v dokumentech – ale v respektu, který jsme schopni mrtvým projevit.