Nejdelší experiment světa běží už 100 let. Vědec čekal na výsledek celý život, zmeškal ho o pět minut

Představu o tom, co přesně je a jak vypadá zajímavý vědecký experiment, máme jistě každý trochu jinou. Někdo si představí různobarevné kapaliny v divokých reakcích s laboratoří plnou šarlatového dýmu. Jiného zas napadnou lasery, exploze či všelijaké urychlovače částic vytvářející miniaturní černé díry.

Nicméně u pokusu, který drží zápis v Guinessově knize rekordů jako nejdéle trvající laboratorní experiment na světě, byste podobné vylomeniny hledali marně. 

Všechno začalo v roce 1927, kdy se profesor fyziky Thomas Parnell na australské University of Queensland rozhodl dokázat, že se pevné látky mohou ve skutečnosti chovat jako kapaliny. Vzal kus smolince, tedy černočerného materiálu podobného dehtu, který je za pokojové teploty velmi křehký a můžete ho například kladivem rozlámat na prach, rozpustil ho nad ohněm a nalil do nálevky. Tři roky ho nechal usadit a pak, s velkou slávou, v roce 1930 odřízl kapátko.

Nestalo se samozřejmě vůbec nic.

Tedy alespoň na první pohled. Smolinec je totiž zhruba 230miliardkrát hustší než voda a teče velmi, velmi pomalu. Na nálevce se začala velmi zvolna tvořit kapka, zvětšovala se a nakonec opravdu ukápla. Trvalo to neuvěřitelných osm let.

V průběhu desetiletí následovaly další kapky – dodnes jich ukáplo všeho všudy devět. Což už by samo o sobě stálo za zmínku, ale snad ještě kurióznější je neskutečná smůla, která už začínala působit, jako by snad byl celý experiment prokletý.

Po těžko uvěřitelné desítky let totiž nikdo neviděl kapku doopravdy ukápnout, protože tomu vždycky zabránila nějaká bizarní shoda náhod. U široké veřejnosti by se to ještě dalo pochopit, přeci jen se bavíme o událost trvající tři sekundy schované do let čekání. Až tragikomická smůla ale provázela správce a kustoda experimentu, profesora Johna Mainstonea, jak připomíná oficiální žurnál queenslandské univerzity.

Mainstone na experiment dohlížel prakticky celý život, celých 52 let. Kapku, která se oddělila v roce 1977 zmeškal o den, měl totiž zrovna volno v práci. Další kapku, která ukápla v roce 1988, propásl Mainstone naprosto neuvěřitelným způsobem – na pět minut si odešel pro kávu a, ano, tipujete správně, zrovna v tu chvíli došlo k pádu kapky.

A jako by to snad nestačilo, pád další kapky, na který se čekalo 12 let a Mainstone už opravdu nechtěl nic nechat náhodě a k experimentu nainstaloval webkameru, která měla smolinec permanentně snímat, opět neviděl. Zrovna totiž na půl hodiny vypadl proud a, ač to zní už jako naprosto smyšlená pohádka, kapka opět spadla přesně v tu chvíli.

Profesor zemřel v roce 2013 a o výsledku experimentu se nakonec nikdy na vlastní oči nepřesvědčil.

Smůlu se podařilo prolomit až v roce 2014, kdy už pokus snímaly hned tři kamery a po nějakých 90 letech od Parnellova nápadu tak vznikl první skutečný záznam jasně dokazující to, že smolinec opravdu teče. Na video pádu deváté kapky se můžete podívat níže.

A pokud byste snad chtěli vidět desátou naživo, také můžete: Univerzita totiž vysílá nepřetržitý stream pokusu. Jen si raději nechystejte moc popcornu nebo lupínků, moc akční podívaná to totiž není – desátá kapka by měla spadnout možná někdy napřesrok.