Místo sebe poslal do práce paviána. Opice 9 let řídila vlaky bez jediné chyby

S úvodním obrázkem nám samozřejmě pomohla umělá inteligence, příběh je ale zcela skutečný a kompletně doložený. Evokuje zároveň pocity, které jsme nejspíš někdy měli všichni, když nás u nějaké práce napadlo, že tohle by musela zvládnout i cvičená opice. Pavián Jack z Jižní Afriky kdysi dokázal, že se vůbec nejedná o žert.

Příběh začal v 80. letech 19. století. James Wide pracoval v Jižní Africe u Kapských vládních železnic a jeho kolegové mu neřekli jinak než Jumper (Skokan), protože měl ve zvyku riskantně naskakovat na rozjeté vlaky a skákat mezi vagóny. 

Což ho nepříliš překvapivě brzy málem stálo život: V roce 1877 se mu skok nepovedl, spadl pod kola a při štěstí v neštěstí přišel jen o nohy a ne o krk.

I tak se ale jeho život obrátil naruby, protože s protézami už těžkou práci u železnice nezvládal. Jenže na příjmu byl samozřejmě závislý a schylovalo se k opravdu špatnému konci. Před ním ho ale zachránila šťastná náhoda i vlastní důmysl: Na trhu viděl mladého paviána druhu čakma, který měl od pohledu pod čepicí, protože naprosto bez zaváhání řídil povoz s voly. James paviána okamžitě koupil, pojmenoval ho Jack a odvezl si ho domů.

Pavián operátorem

Zraněný dozorčí měl původně v plánu paviána vycvičit tak, aby tlačil jeho invalidní vozík a pomáhal doma s úklidem. Brzy ale zjistil, že opice má daleko větší talent.

Nádražní systém tehdy fungoval na bázi zvukových signálů: Strojvůdci blížících se vlaků pískali specifické signály, James musel tyto kódy rozeznat, vyjít ven a přehodit páky do správných pozic. Někdy si mašinfíra zapískal, že potřebuje doplnit vodu a uhlí, jindy zas jen tak projel a podobně.

Pavián několik týdnů pozoroval svého majitele při práci a pak... se začal opičit. Jak podrobně popisuje historický článek magazínu Mental Floss, opičák byl mimořádně inteligentní a velmi rychle si spojil zvukové signály se správnými pozicemi pák. Netrvalo dlouho a naučil se s nimi manipulovat úplně sám.

Během několika měsíců se situace změnila v divadlo, z kterého cestujícím padaly čelisti: Kdykoliv se ozval vlak, pavián zcela bez instrukcí přešel do řídící boudy, chopil se pák, všechno správně nastavil a odbavil vlak. James ho jen v klidu sledoval z křesla.

zdroj: autor neznámý / wikimedia commons

Inspekce? Žádný problém

I tak ale nejspíš v Jamesovi byla jen malá dušička, když se o prapodivném spektáklu doslechla drážní inspekce. Jistá vážená dáma totiž z vlaku zahlédla, jak výhybku přehazuje opice, a neměla nic lepšího na práci, než okamžitě podávat stížnost.

Na nádraží v Uitenhage pak vtrhla rozlícená kontrola z ředitelství, která měla v plánu opici vyhnat nebo zabít a Jamese vyhodit.

Naštěstí se ale mezi kontrolory našel někdo ochotný aspoň trochu naslouchat. James se bezvýhradně zaručil za Jackovy schopnosti a uprosil inspektory k tomu, aby ho před radikálním řešením nejdřív alespoň prozkoušeli.

Jak potvrzují dobové i pozdější záznamy prestižního vědeckého magazínu Nature, inspektoři nechali strojvůdce pískat na píšťalu náhodné a velmi složité kombinace kódů. Pavián Jack si ale zkoušku kompletně namazal na chleba. Naprosto pokaždé a bez zaváhání přehodil správnou páku. Navíc si inspektoři všimli, že pavián po přehození výhybky vždy vykoukl z boudy a vizuálně kontroloval trať, zda vlak bezpečně projíždí.

Komise při nejlepší vůli nedokázala najít důvod, proč by Jack neměl dělat svou práci, když ji očividně ovládá naprosto perfektně. Namísto vyhazovu tak přišlo bezprecedentní povýšení: Jack se stal nejspíš jedinou opicí na světě s výplatní páskou. Od drah totiž dostal oficiální zaměstnanecké číslo, smluvní plat 20 centů denně (za co je utrácel, netušíme) a týdenní bonus půl litru lahve piva.

Jack nakonec dělal výhybkáře devět let (1881-1890) a za celou dobu nespáchal byť jedinou zaznamenanou chybu a nezpůsobil žádnou nehodu. A nejspíš by tak i pokračoval, kdyby v roce 1890 jeho život bohužel neukončila tuberkulóza.

Jeho lebku si dodnes můžete prohlédnout v muzeu v Grahamstownu.

Česká varianta

Snad nikoho nepřekvapí, že paviána či jinou opici v naší kotlině nikdo u drah doložitelně nezaměstnal. Což však neznamená, že bychom u nás vůbec nenašli chytrá, samostatně pracující zvířata.

V hlubinách země jsme totiž měli inteligentní "důlní koně". Tito koně (často malého, podsaditého vzrůstu) se používali na Ostravsku a Karvinsku od 19. století až do poloviny 20. století k tahání těžkých vozíků s uhlím v absolutní tmě důlních štol. A stejně jako pavián Jack se mohli pochlubit vysokou mírou samostatnosti a velmi dobrou pamětí.

Jak dokládají archivní materiály Hornického muzea Landek Park v Ostravě i dobové texty ze sbírky Z hornické filosofie (vycházející roku 1931 v ostravském deníku Duch času), zkušení důlní koně nepotřebovali po čase vůbec nikoho, kdo by je vedl. Znali nazpaměť kilometry spletitých chodeb a automaticky reagovali na hvizd specifických signálů od havířů. Paralel s chytrým výhybkářem by se tak dalo najít víc než dost.