Mělo to být pohádkové město pro boháče. Dnes tu stojí jen děsivé ruiny

Na zeleném svahu nedaleko tureckého města Mudurnu stojí stovky téměř identických zámečků s úzkými věžičkami, bílými průčelími a zakřivenými balkony. Z dálky vypadají jako kulisy z disneyovské pohádky nebo obří sbírka domečků pro panenky. Při pohledu zblízka se však kouzlo rychle vytrácí.

Za zdobenými fasádami se skrývají holé betonové místnosti, ze stropů visí kabely a do některých budov zatéká. Plánované trávníky nahradily divoké květiny a vysoký plevel. Ticho opuštěného areálu narušuje pouze zpěv ptáků, občasné auto a návštěvníci, kteří se sem vydávají natáčet videa. Projekt Burj Al Babas měl být luxusní rekreační komunitou pro bohaté klienty ze zemí Perského zálivu. Místo toho se proměnil v jedno z nejpodivnějších měst duchů na světě a symbol finančních problémů, sporů a špatného řízení tureckého stavebnictví.

Společnost Sarot Group plánovala postavit celkem 732 třípodlažních vil připomínajících malé zámky. Jejich podoba měla vycházet nejen z disneyovské architektury, ale také z istanbulských památek, například Galatské a Dívčí věže. Název Burj Al Babas odkazoval na nedaleké termální prameny Babas. Každá vila měla být napojena na léčivou termální vodu, která by zásobovala soukromý krytý bazén. Obyvatelé měli mít k dispozici také nákupní centrum, luxusní hotel, mešitu, kino, restaurace a tradiční turecké lázně hammam.

Pro zájemce z Kuvajtu, Saúdské Arábie nebo Bahrajnu byla lákavá i poloha mezi Istanbulem a Ankarou. Zelené okolí Mudurnu nabízelo únik před letními teplotami kolem 45 stupňů Celsia, které jsou v zemích Perského zálivu běžné. Zámečky se prodávaly přibližně za 7,9 až 11,3 milionu korun. Zhruba polovina plánovaných nemovitostí měla být rezervována předem, převážně zahraničními klienty. Přesto se do areálu nikdy nenastěhoval jediný obyvatel.

Od pohádkového snu k bankrotu

Výstavba začala v roce 2014 a měla být dokončena během čtyř let. Problémy se však objevily téměř okamžitě. Dodavatel Çapan Demircan upozornil úřady, že stavební společnost podle něj porušuje ekologické předpisy a ukládá suť na borovice pokrývající okolní svah. Tvrdil, že si opakovaně stěžoval představitelům Mudurnu i vedení provincie Bolu, nikdo ho však neposlouchal.

zdroj: Profimedia.cz

„Považovali mě za potížistu, který vytváří problémy z ničeho,“ vzpomínal.

V únoru 2015 začali dělníci protestovat kvůli nevyplaceným mzdám. Podle místních médií jeden z nich vylezl na střechu zařízení na výrobu betonu a vyhrožoval, že skočí, pokud nedostane zaplaceno. Zasáhnout nakonec museli hasiči. Demircan se z projektu krátce nato stáhl. Tvrdil, že mu Sarot Group dluží téměř 15 milionů korun. Spor postupně přerostl ve vzájemná obvinění, soudní řízení a údajné fyzické střety. Vedení společnosti jeho tvrzení odmítalo.

K problémům se přidalo nepříznivé počasí a politická nestabilita po neúspěšném vojenském převratu v červenci 2016. Prodej nemovitostí zpomalil, dodavatelé přestávali na staveniště docházet a práce nabíraly stále větší zpoždění. Sarot Group vinila chladné zimy, hospodářskou krizi a kupující, kteří podle ní neplatili včas. Řada klientů však tvrdila, že své závazky splnila. Jedním z nich byl bývalý plukovník kuvajtského letectva Jassim Alfahhad. Projekt objevil v roce 2015 a zámečky ho okamžitě nadchly. Historickou architekturu si oblíbil během studií ve Velké Británii, kde navštěvoval hrady a šlechtická sídla ve Skotsku a Walesu.

Za vilu na klidnějším místě svahu zaplatil přibližně 6,2 milionu korun. Podle smlouvy měla být dokončena nejpozději 31. prosince 2018. Za každý měsíc zpoždění mu měl developer vyplatit asi 43 tisíc korun. K předání domu nikdy nedošlo. Alfahhad se později postavil do čela skupiny téměř 150 kuvajtských klientů, z nichž každý zaplatil přibližně 3,2 až 9,6 milionu korun. Někteří se pokusili Sarot Group zažalovat, soudní řízení se však vlekla.

Kupující údajně našli také kuvajtské investory ochotné projekt převzít, vedení společnosti je ale odmítlo. Sarot Group vstoupila v roce 2018 do insolvenčního řízení. Istanbulský soud přitom později dospěl k závěru, že firma měla dostatek prostředků. Právníci klientů proto upozorňovali na zásadní otázku: pokud developer získal z prodeje miliony, proč zámečky jednoduše nedokončil? Na pozemku nakonec zůstalo 587 rozestavěných staveb. Ještě v roce 2022 nebyla zcela dokončena ani jedna. Roky deště, sněhu a mrazu mezitím poškodily některé interiéry. V místnostech visí elektrické kabely, na zdech jsou stopy po zatékání a v suterénech se hromadí nečistoty.

zdroj: Profimedia.cz

Nedokončené centrum areálu je plné nepoužitých dekorací, ozdobných lišt a betonových věžiček. Budova, která měla sloužit jako nákupní centrum a luxusní hotel, zůstala prázdnou skořápkou. Po zveřejnění záběrů z dronu se Burj Al Babas stal virálním fenoménem. Do areálu začali pronikat influenceři a filmaři. Vzniklo zde několik hudebních videoklipů a místo dnes připomíná spíše kulisu pro horor než luxusní letovisko.

Drákulovy hrady rozdělily místní obyvatele

Mudurnu je město s přibližně 5 500 obyvateli, tradičními dřevěnými domy z osmanské éry a historickou hodinovou věží. Místní jsou na charakter svého města hrdí a betonovým stavbám začali přezdívat Drákulovy hrady. Ochránce přírody Mehmet Cantürk projekt kritizoval už v době, kdy působil v místním zastupitelstvu. Vadilo mu, že nerespektuje tradiční architekturu, spotřebovává obrovské množství betonu a privatizuje termální prameny Babas. Sarot Group získala právo čerpat z nich vodu do bazénů soukromých vil. Cantürk je ale přesvědčený, že by takový přírodní zdroj měl zůstat veřejný.

„Kdybych měl tu moc, celý projekt bych zboural. Nechal bych přírodu, aby si celé území vzala zpět,“ řekl.

Jiní obyvatelé stále doufají, že dokončení areálu přinese pracovní místa a zákazníky místním podnikům. Bývalý starosta Mehmet İnegöl, který pomohl výstavbu povolit, projekt dodnes hájí. Tvrdí, že jeho hlavní motivací byla právě nová pracovní místa. Kritici však upozorňovali na jeho vztahy s Mehmetem Yerdelenem, jedním z hlavních představitelů Sarot Group. Rodina Yerdelenových měla vazby na konzervativní islamistickou Stranu blaženosti a někteří její členové zastávali komunální funkce. Yerdelen odmítá, že by společnost měla politickou identitu nebo díky kontaktům získávala výhody.

Burj Al Babas navíc nebyl jediným problematickým projektem Sarot Group. V okolí Mudurnu firma provozovala lázeňská zařízení, hotely a apartmánové komplexy. Některé působily luxusně, jejich ozdobné prvky však byly podle návštěvníků vyrobeny z levných dutých materiálů napodobujících mramor. Další nedokončený areál nazvaný Sarot Village tvoří betonové budovy připomínající obří šedé ptačí budky. Jedna místní obchodnice uvedla, že si zde koupila podíl v apartmánu, který nikdy nebyl předán.

zdroj: Profimedia.cz

„Mám pocit, že nás podvedli,“ řekla. Své jméno odmítla zveřejnit, protože se údajně bála odvety.

Opuštěné zámečky se postupně staly symbolem problémů tureckého stavebnictví. Podle kritiků mohly společnosti s dobrými kontakty získávat rozsáhlá povolení a stavět bez dostatečné kontroly. Podobně neúspěšných projektů vznikla v Turecku celá řada, včetně opuštěného dinosauřího parku v Ankaře, který měl stát přibližně 17 miliard korun. Kuvajtští kupující nakonec přestali věřit tureckým soudům a začali hledat diplomatickou pomoc. Alfahhad využil svých kontaktů z doby, kdy působil jako poradce kuvajtského premiéra, a jednal s představiteli obou zemí.

Nová naděje přišla v roce 2024, kdy kuvajtský emír šajch Mišál al-Ahmad al-Džábir as-Sabáh navštívil prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Podle kupujících oba státníci diskutovali také o stovkách nedokončených zámečků. Turecké úřady následně začaly podrobněji prověřovat hospodaření Sarot Group. Státní zástupci společnost podezírali z podvodu na investorech a z podezřelých finančních operací. Yerdelen obvinění odmítl.

Čtrnáct společností spojených se Sarot Group bylo svěřeno tureckému státnímu fondu určenému k ozdravování problémových podniků. Yerdelen označuje státní kontrolu za dočasnou a tvrdí, že výstavba bude pokračovat. Alfahhad rovněž věří, že kupující své nemovitosti jednou dostanou, podle něj je však nedokončí původní developer. Zároveň hodlá vymáhat smluvní pokuty. Jen jemu samotnému má společnost dlužit přibližně 3,2 milionu korun.

„Stále věříme, že se všechno brzy vyřeší, ale už to nebude stejné, jako kdybychom své domy dostali před pěti nebo šesti lety,“ říká. „Někteří kupující mezitím přišli o své blízké. Zemřeli dříve, než byl projekt dokončen. Chtěli se jen jednou posadit ve svých zámečcích.“

Burj Al Babas měl být místem luxusu a pohádkového života. Dnes je připomínkou toho, jak rychle se může velkolepá vize proměnit v drahou noční můru. Stovky věžiček stále stojí na svahu, blednou a zarůstají vegetací. Zda se do nich někdy nastěhují lidé, nebo zůstanou navždy městem duchů, zatím nikdo neví.