Marie (58): Neřekla jsem to nikomu ani svému muži a dodnes toho nelituji
18. 2. 2026 – 14:37 | Magazín | Jana Szkrobiszová
Marie si své tajemství takříkajíc nechává pro sebe. Přesto v životě učinila rozhodnutí, kterého nelituje, protože jím zachránila rodinu.
Já jsem měla vždycky štěstí na chlapy. O nápadníky jsem neměla nouzi, a proto mi představa svatby nepřipadala jako dobrý nápad. S Honzou jsme spolu chodili už pěkných pár let, byl na mě hodný a když přišel s tím, že by se chtěl ženit, měla jsem první tendenci říct ne.
Přesto v našem vztahu zůstal, dál mi byl oporou a dal mi čas. Až postupně jsem se dokázala definitivně rozhodnout.
Nechtěla jsem se vázat za žádnou cenu
Ano, přiznávám se – chtěla jsem si život užívat. A proč také ne. Představa, že bych se měla vázat na jednoho muže, mi tehdy připadala téměř nelidská. Ta myšlenka se se mnou vůbec neztotožňovala.
Když jsem potkala jiného hezkého muže, klidně jsem s ním navázala vztah a užila si to. Bylo mi jedno, jestli to potrvá týden, nebo rok.
Honza mezitím čekal jako vytrvalý pes. Věděl, že mu snadno uteču, a tak i po našem prvním nezdařeném pokusu o vztah zůstával nablízku. „Jednou si mě vezmeš, já to vím,“ říkával s jistotou, které jsem tehdy sama nebyla schopná uvěřit.
S přibývajícím věkem byli muži čím dál drsnější
Roky plynuly a muži byli čím dál drsnější. Chtěli víc, než jsem byla ochotná dát. A když to nedostali, přepnuli se do násilného módu. Měla jsem toho dost. Jeden vztah za druhým, v nichž místo vášně padaly facky. Blížila jsem se ke čtyřicítce a rozhodla jsem se, že se konečně usadím. Jenže vyvoleným nebyl Honza, ale Ondřej. Vzala jsem si ho a zpočátku svého rozhodnutí nelitovala.
To se změnilo ve chvíli, kdy mě začal okrádat. Přehlédla jsem jeho závislost na automatech i alkoholu. „Panebože, v tomhle věku?“ byla častá věta v našich hádkách. A to, co následovalo, jen kopírovalo mé předchozí vztahy – facky, pěsti, kopance.
Pak jsem zjistila, že jsem těhotná. A najednou jsem se ocitla v pasti, z níž jsem nevěděla, jak se dostat ven.
Na muže jsem úplně zanevřela, dokud jsem nepochopila, koho vlastně mám vedle sebe
Utekla jsem k Honzovi a rozhodla se, že si dítě nechám. Okamžitě jsem podala žádost o rozvod. V pátém měsíci jsem však potratila. Bylo toho na mě příliš. Na ženu, která se celý život nechtěla vázat, to byla těžká zkouška. Rozhodla jsem se, že už se nikdy nevdám. A mezitím jsem žila u Honzy.
Pečoval o mě a staral se o mě, jako bychom už dávno byli pár. Nevím, kdy přesně se to zlomilo, ale najednou jsem k němu začala cítit hlubokou lásku. Chtěla jsem s ním sdílet úplně všechno. A tak se jednoho dne stalo to, co se asi stát mělo – začali jsme spolu znovu chodit.
Zachránila jsem naše manželství po svém
Honza si dítě přál víc než cokoli jiného, a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme. Jenže to prostě nešlo. Lékaři nakonec zjistili, že má jen minimální šanci stát se otcem. Ani po několika pokusech se nám nedařilo. Můj manžel si pohrával s myšlenkou, že možná jsem nakonec nebyla úplně ta pravá volba. Miloval mě, ale zvažoval jestli to nakonec nebyla se mnou chyba.
Jednoho „holčičího“ víkendu jsem podlehla vášni s jedním z místních krasavců, kteří kolem nás kroužili, když jsme s kamarádkami slavily pár dní pomyslné svobody bez manželů.
A právě tehdy se stal zázrak – otěhotněla jsem. O tomto románku jsem svému nynějšímu manželovi nikdy neřekla. Díky tomu však máme krásného syna, který je stejně skvělý jako jeho otec – i když ne biologický.
Možná mě někdo bude soudit. Mně je to ale jedno. Vím, že pro naše manželství to byl ten největší dar.
Tento článek vznikl na základě skutečné události, fotografie použitá v textu je pouze ilustrační. Prožili jste něco podobného? Podělte se s námi o svůj příběh a napište nám na redakce@tiscali.cz
