Luisa (55): Chtěla jsem žít, ale ona mi záviděla, že jsem smrtelně nemocná
11. 5. 2026 – 18:42 | Magazín | Jana Szkrobiszová
Luisa žila s vážnou diagnózou, která jí postupně obracela život vzhůru nohama. V pokročilém stadiu nemoci se ze všeho nejvíc bála jediného – že přijde o to nejcennější, o svůj vlastní život. Zatímco bojovala o každý další den, v jejím nejbližším okolí se začaly odehrávat emoce, které by čekal málokdo. Tam, kde Luisa hledala podporu, se totiž začalo objevovat něco mnohem temnějšího.
Když mi lékaři ve třiceti letech oznámili agresivní formu plicní fibrózy, zhroutil se mi svět. Přesto jsem myslela jediné – chci žít. Podstupovala jsem jednu léčbu za druhou, vzdala se mnoha aktivit a soustředila se jen na to, že se nesmím vzdát. Opora rodiny i přátel byla obrovská a všichni obdivovali, že si i přes vše dokážu udržet pozitivní přístup.
Sestra mi vyčítala, že využívám lidé z našeho okolí
Měla jsem spoustu přátel, milujícího partnera i sestru, která se mi vždy snažila pomáhat. Jenže všechno se měnilo ve chvíli, kdy pila alkohol. Tehdy mi volala a vyčítala, že si za svou nemoc mohu sama a jen využívám své okolí. Bolí mě to o to víc, že jsem každý den bojovala o život.
Lotta mě zpočátku litovala a tvrdila, že by za mě nejraději zemřela. Nikdy by mě ale nenapadlo, že za těmi slovy může být něco hlubšího. „Nemůžu si ani představit, Luiso, že bys umřela. To bych si vzala život také,“ říkávala. Na první pohled to znělo jako soucit, přesto jsem jejím slovům nikdy úplně nevěřila.
Můj stav se zhoršil, ale sestra na tom byla hůř
Když se můj zdravotní stav zhoršil, proměnilo se i chování Lotty. Byla jsem odkázaná na kyslík a sotva ušla pár kroků. Místo podpory ale přišlo něco, co jsem nečekala – i Lotta náhle začala tvrdit, že je vážně nemocná. Zda skutečně, nebo spíš psychicky, jsem tehdy nedokázala poznat. Sama jsem mezitím žádala o transplantaci a čekala, až na mě přijde řada.
Sestra mě utěšovala zvláštním způsobem. „Nejsi na tom dobře, já to vím. Ale teď mám problém hlavně já,“ říkávala. Když jsem se ptala, co se děje, odpovídala jen, že její stav je vážný, přestože lékaři na nic nemohou přijít.
Rekonvalescence byla doslova peklo
Transplantace plic nakonec přišla, přestože byla plná rizik a nejistoty. Možnost, že nové plíce tělo nepřijme, působila jako zlý sen. Pak jsem ale najednou dostala šanci znovu dýchat.
Během náročné rekonvalescence jsem potřebovala pomoc, a právě tehdy mi sestra nabídla, že mohu zůstat u ní, než se postavím na nohy. Brzy se však ukázalo, že realita bude jiná. Místo podpory jsem čelila neustálému zlehčování svého stavu. Tvrdila mi, že se své nemoci příliš poddávám, protože skutečně nemocná je přece ona. Já už podle ní svůj problém vyřešila.
Následující týdny byly vyčerpávající. Místo zotavení jsem dál slábla, až jsem nakonec znovu skončila v nemocnici.
Místo omluvy přišlo vyhubování
Druhý den přišla za mnou do nemocnice a místo objetí nebo podpory spustila výčitky. „Co to zase děláš za divadlo? Přestaň se tomu pořád poddávat,“ vyjela na mě bez špetky soucitu.
Ležela jsem zesláblá, s tělem, které stále bojovalo o přijetí nových plic, a nechápala, odkud se v ní bere tolik chladu. Se slzami v očích jsem se jí jen tiše zeptala: „Co tě vlastně tolik bolí, Lotto? Máš milujícího muže, zdravé děti, celý život před sebou.“
Její odpověď mě zasáhla víc než samotná nemoc.
Vadilo jí, že jsem byla středem pozornosti. Že se o mě lidé báli. Že mi pomáhali. Že mě milovali. Zatímco ona měla pocit, že o každý projev zájmu musí bojovat.
V tu chvíli jsem pochopila, že moje sestra nezávidí nemoc. Závidí lásku, kterou kolem mě probudila.
Plakala jsem, protože jsem si nepřála nic víc než obyčejně žít. Dýchat. Být mámou své dceři Jarmilce. Být ženou svého muže. Jenže místo pochopení jsem čelila bolesti, kterou bych od vlastní sestry nikdy nečekala.
Transplantace není to jako vyměnit součástku v autě
Lidé si často myslí, že transplantace je konec utrpení. Že dostanete nový orgán a vše je vyřešeno. Jenže tak to není. Nejsem auto, kterému stačí vyměnit součástku. Každý nový nádech byl vykoupený strachem, bolestí a obrovskou vůlí nezemřít.
A právě proto jsem bojovala dál. Ne kvůli závisti. Ne kvůli bolesti. Ale kvůli těm, které miluji. A kvůli sobě.
Se sestrou se dnes vídám už jen minimálně. Upřímně jí přeji, aby v životě našla vše, po čem touží, ale kvůli vlastní psychice si musím držet odstup. Její slova totiž stále bolí. Dodnes svému okolí tvrdí, že právě ona je tou skutečně nemocnou, zatímco já měla podle ní jen „štěstí“, protože mi prý stačilo vyměnit plíce. Pro mě ale tahle zkušenost nikdy nebyla tak jednoduchá – a právě proto si dnes chráním především sama sebe.
Tento článek vznikl na základě skutečné události, fotografie použitá v textu je pouze ilustrační. Prožili jste něco podobného? Podělte se s námi o svůj příběh a napište nám na redakce@tiscali.cz
