Libo si pronajmout ananas? Býval takovým symbolem moci, že snobi utráceli těžký majlant jen za půjčení

Jen si to představte: Skočíte do supermarketu, do košíku naházíte za pár (desítek či stovek) korun třeba hrst kiwi, trs banánů, jeden či dva ananasy, které pak doma rutinně rozkrájíte a nasekáte si je do zdravého smoothie.

Kdyby vás při něčem takovém viděl britský či francouzský aristokrat z 18. století, nejspíš by se mu ze samé hrůzy udělalo mdlo. Rozkrojit a sníst ananas bylo totiž v jeho době zhruba takové, jako kdybyste si na zahradě jen tak pro legraci zapálili vlastní auto.

Král ovoce

Když se ananas poprvé dostal z Jižní Ameriky a Karibiku do Evropy, ve vyšších kruzích vzbudil okamžitou senzaci. Král Karel II. Stuart byl z exotické novinky tak nadšený, že ji prohlásil za krále ovoce a nechal se s ananasem vymalovat na oficiální portrét.

Jenže problém byl, že ananasy prakticky nešlo dovážet ve velkém. Dobová logistika to nedovolovala, plachetnice byly pomalé, jenže nic lepšího k mání nebylo. A za cestu by se drtivá většina nákladu prostě zkazila.

Bohatí Evropané se tím nicméně nehodlali nechat odradit a rozhodli se, že si ananasy vypěstují sami. Což byla v Evropě opravdová zahradnická noční můra a trvalo nějakých 150 let od chvíle, kdy Kolumbus přivezl první ananas, než se povedlo ananasy opravdu pěstovat.

A ani tak to nebyla žádná legrace, protože tropické ovoce rostlo jen ve vyhřívaných sklenících, kde bylo ve dne v noci, neustále a bez přestání nutno topit obrovskými kvanty uhlí.

Náklady na provoz těchto "pineries", jak se jim říkalo, byly tak obrovské, že cena jednoho ananasu v Británii se šplhala někam k 80 librám.

Což nezní jako moc, ale bavíme se o 18. století. Za 80 liber jste si mohli koupit kompletně nový kočár i s koňmi. V dnešních penězích se bavíme o částce zhruba odpovídající čtvrt milionu korun.

Absurdní trh

Něco tak šíleně drahého samozřejmě nikdo nechtěl jen tak sníst, místo toho se z ananasů stal společenský artikl a symbol statusu. Jinak řečeno, byla to prostě ukázka, že na to máte.

Ananasová mánie byla tak intenzivní, že ji dodnes vidíme prakticky ve všech prvcích tehdejšího života: Ananasy se začaly objevovat jako vzory na vyšívání, jako dekorační prvky v architektuře, jako vzorky na nádobí, ozdoby nábytku a dokonce i jako účesy. Byly zkrátka naprosto všude.

Vzhledem k obrovské poptávce po společenské prestiži se zrodil jeden z nejbizarnějších obchodních modelů v historii. Chytří obchodníci a cukráři začali ananasy pronajímat. Pokud jste pořádali důležitou večeři a chtěli jste ohromit hosty, zaplatili jste zlomek ceny, obchodník vám ananas půjčil, vy jste ho slavnostně umístili doprostřed jídelního stolu jako dekoraci a druhý den ráno jste ho zase vrátili.

Tento konkrétní ananas pak koloval po různých večírcích klidně i několik týdnů, dokud nezačal hnít. Bohaté paničky si s ním dokonce důležitě vykračovaly po ulici nebo ho braly na plesy pod paži jako luxusní doplněk – zhruba stejně, jako se dnes nosí exkluzivní kabelky od Hermès nebo Chanel.

Sníst ananas si dovolili jen ti nejbohatší z nejbohatších, a to většinou až v momentě, kdy už se ovoce pomalu začínalo kazit a přestalo dávat smysl ho pronajímat.

Český úhel: Když banány znamenaly moc

Z dnešního pohledu, kdy plechovka kompotovaného ananasu stojí pár drobných, nám "ananasová horečka" a snobské půjčování ovoce připadá jako bizarní vtip. My v Česku se ale britským aristokratům vlastně vůbec nemůžeme smát. Nemusíme totiž chodit ani do 18. století, abychom našli naši vlastní ovocnou mánii.

Zeptejte se kohokoliv, kdo pamatuje doby reálného socialismu a normalizace. Ačkoliv jsme si nepůjčovali ananasy, velmi podobnou společenskou roli u nás hrály obyčejné banány, mandarinky nebo kubánské pomeranče.

Mísa plná exotického ovoce na stole během Vánoc v 80. letech totiž často neplnila primárně funkci vitamínové svačinky. Byla to hlasitá a vizuální deklarace společenského statusu. 

Zdá se tedy, že bez ohledu na to, v jakém století a v jakém politickém režimu zrovna žijeme, lidstvo má zkrátka odjakživa obrovskou potřebu ukazovat sousedům svou výjimečnost – ať už přes vypůjčený pichlavý plod na zámku, nebo těžce sehnaný trs banánů v paneláku.