"Miliony (francouzských) občanů mají ode dneška opět naději, mohou se zapojit do kampaně a mít svého zástupce ve volbách," prohlásila Le Penová ve městě Hénin-Beaumont v severní Francii, kde léta působila v místním zastupitelstvu.

"Nastal čas, abych jasně vysvětlila všem Francouzům smysl mé kandidatury. Pouštím se do boje jako předsedkyně strany a matka tří dětí. Politicky bojuji proti všemu, co zraňuje a utiskuje dnešní Francii. Obhajuji vizi Francie, kterou mám ráda," dodala Le Penová, která kritizuje své hlavní politické soupeře - dosavadního prezidenta Nicolase Sarkozyho a kandidáta socialistů Françoise Hollanda -, že jsou jeden horší než druhý. Vůdce pravice Sarkozyho navíc obviňuje z toho, že do své kampaně převzal některé její teze ohledně přistěhovalectví a cizinců.

"Mám svých 500 podpisů, takže budu kandidátkou v prezidentských volbách," vzkázala voličům poslankyně Evropského parlamentu Le Penová. Zároveň vyjádřila naději, že se jí podaří být mezi dvěma kandidáty, kteří 22. dubna postoupí z prvního do druhého, rozhodujícího kola 6. května.

500 podpisů

Le Penová potřebovala 500 podpisů starostů nebo jiných místních zástupců, aby mohla formálně kandidovat. Na konci února jich měla slíbeno asi 440 a hrozilo, že se prezidentského klání nebude moci zúčastnit. Termín k získání podpisů vyprší pro všechny uchazeče v pátek.

Neúspěch Le Penové při shromažďování podpisů by nejspíš ovlivnil kampaň před prvním kolem. Mnozí voliči krajní pravice by se v takovém případě zřejmě přiklonili na stranu uchazeče o druhý prezidentský mandát Sarkozyho, který zatím ve většině předvolebních průzkumů zaostává za Hollandem.

Třiačtyřicetiletá Le Penová je v průzkumech třetí daleko za nimi. Potvrzení její oficiální kandidatury, která byla dlouho nejistá, však podle místních komentářů může zamíchat preferencemi. Při prvních loňských průzkumech Sarkozymu "šlapala na paty".

Nejde v otcových šlépějích

"Budu kandidátka v prezidentských volbách. Systém, který mi v tom chtěl zabránit, svou bitvu prohrál," napsala dnes Le Penová na twitteru.

Jejímu otci Jeanu-Mariemu Le Penovi, který dceři předal loni vedení strany, se v prezidentských volbách v roce 2002 přes jeho fašizující a antisemitské postoje podařilo postoupit z prvního kola na úkor levicového kandidáta Lionela Jospina. V zemi to vyvolalo šok a voliči tradiční pravice a levice se proti Le Penovi semkli ve druhém kole, v němž šéf FN získal jen 17,5 procenta hlasů a jasně zvítězil gaulista Jacques Chirac.

Právnička Le Penová dokázala svým šarmem a odvrácením se od otcovy provokativní rétoriky změnit pohled mnohých Francouzů na FN, kterou stále více lidí nevnímá jako krajně pravicovou formaci, ale jako nacionalistickou stranu hájící tvrdě zájmy Francie a Francouzů. Strana je nově srovnávána s podobně orientovanými formacemi v Nizozemsku, Švýcarsku a Rakousku, které se různě podílely či podílejí na politice svých vlád.

Všechny tyto národně populistické strany mají ostré výhrady vůči evropské integraci. "Le Penová s nimi sdílí stejná témata: etnickou soustřednost, nepřátelství k přistěhovalectví, uznávání národního státu a odpor ke všemu nadnárodnímu," řekl politolog Jean Yves Camus.

Působila v opozici

Le Penová na rozdíl od svého otce, který se spokojoval s působením v opozici, má touhu po politické moci. Změnila proto i slovník vůči imigrantům a muslimům, otázky nacismu a židovství zcela vypustila. "Dříve FN pokládala islám za hrozbu pro naši křesťanskou civilizaci, nyní za hrozbu pro laicitu, toleranci, práva žen. To je voličsky přínosnější," tvrdí sociolog Sylvain Crépon.

Podle analytičky Magali Balentové se Le Penové v různé míře daří využívat nespokojenosti voličů s následky globalizace a ekonomických potíží i jejich obavy ze ztráty národní identity v důsledku evropské integrace a zvyšujícího se počtu cizinců v zemi. Ve Francii podle údajů z roku 2007 žije asi 6,12 milionu muslimů, což je téměř deset procent populace.

Postoje proti přistěhovalcům se zabydlují v místní politice a médiích o to více, že je do svých prohlášeních a politiky v posledních letech zahrnula i Sarkozyho tradiční pravice.