Když láska stojí miliony: Má smysl kupovat dítěti byt už v plenkách?
23. 6. 2025 – 10:21 | Magazín | Žanet Ka
Přestali jsme děti vychovávat a začali je uspokojovat. V době, kdy se očekává, že dítě dostane všechno dřív, než si o to řekne, přichází otázka: Opravdu to pomáhá? Zní to jako důkaz lásky, zajistit potomkovi zázemí, aby jednou nemusel „řešit bydlení“. Ale co když tím dítěti spíše bereme, než dáváme?
V mnoha rodinách se tahle otázka vynořuje hned s prvními krůčky dítěte: „Měli bychom mu už něco našetřit? Co když ceny porostou? Nemáme mu koupit byt, dokud jsme ještě schopní?“ A přestože se taková investice může jevit jako vrchol zodpovědného rodičovství, odborníci napříč psychologií, systemickým přístupem i existenciální filozofií nabízejí zcela jiný pohled.
Věnovat budoucnost? Nebo ji darováním zrušit?
V kultuře, kde se hmotné statky často pletou s láskou a bezpečím, může představa vlastního bytu už od plenek působit jako sen. Ale jak ukazují vývojoví psychologové jako John Bowlby, Mary Ainsworth či Erik Erikson, nejdůležitějšími úkoly dětství nejsou jistoty, ale výzvy- budování důvěry, autonomie, iniciativy a kompetence.
„Osobnost se rozvíjí skrze překonávání životních krizí, ne skrze dary,“ připomínal Erikson.
Dítě, které má „všechno“, často nepociťuje radost, ale tlak. Nezažije motivaci, nezakusí chuť po něčem toužit, něco si vybojovat. A to je zásadní. Protože sny, které si nesplníme sami, k nám málokdy skutečně patří.
Když se byt stane zástupcem lásky
Rodiče často přenesou svou zodpovědnost do rovnice: Dal jsem ti byt = byl jsem dobrý rodič. Jenže tím dochází k zásadní výměně: místo emocionální opory přichází hmotné zabezpečení. Místo přítomného zájmu budoucí jistota. Výsledkem může být dospělé dítě s vlastním bytem, ale bez psychologického jádra.
Z pohledu rodinné systémové terapie je rodina živý organismus, kde má každý svou roli. Když rodič přestane investovat do svého vlastního života a vloží vše do „budoucnosti dítěte“, naruší se přirozený řád. Dítě přestává být dítětem, stává se projektem, investicí, někdy i pojistkou.
Tato nerovnováha pak rodí vinu, závislost a loajalitu, která dítěti brání skutečně odejít a žít svůj vlastní život. A to přesto, že „má všechno“.
Peníze nejsou smysl života. Jsou prostředkem k němu.
Peníze mají sloužit dospělému životu. K tomu, aby člověk mohl žít plně- rozvíjet se, tvořit, založit firmu, cestovat, budovat vztahy, být příkladem svým dětem. Jen pokud jsme naplnění, můžeme dětem předat něco hodnotného.
Když rodič žije jen „pro děti“, a sám se vyčerpává, co jim ve skutečnosti předává? Únavu? Rezignaci? Pocit, že dospělost je jen nekonečná služba někomu jinému?
Dítě potřebuje vidět rodiče, který je spokojený. Ne obětovaný. Rodiče, který umí vydělávat i utrácet s radostí, ne se strachem. Rodiče, který ukazuje, že život má smysl a že stojí za to ho budovat krok za krokem.
Existenciální přístup: Smysl nelze darovat
Filozofové jako Viktor Frankl, Irvin Yalom či Rollo May dlouhodobě upozorňovali, že smysl života se nedá předat jako dárek, člověk ho musí objevit sám. Skrze volbu. Skrze překážky. Skrze chyby.
Dítě, které má všechno hned, se nemá kam hnát. Byt, který „spadl z nebe“, není výzvou, je hotovým řešením. A hotová řešení dusí touhu tvořit.
Byt od narození může být spíše konec než začátek. Iluze opory, která ale nemá kořeny v prožitku.
Dítě, které dostalo všechno předem, ne vždy cítí vděčnost. Častěji cítí tlak, pasivitu a nedostatek směru. Protože byt není sen, pokud jste za něj nebojovali. To neumožňuje rozvoj.
Opravdová rodičovská láska: Být příkladem, ne záchrannou sítí
Rodičovství není o tom dítěti postavit cestu bez jediného kamínku. Ale ukázat mu, jak se po té cestě chodí – s odhodláním, chybami, radostí i bolestí.
Dítě nepotřebuje byt. Potřebuje živoucí vzor dospělého člověka, který:
- ví, jak žít s radostí a smyslem,
- umí si poradit, vydělávat, rozhodovat,
- buduje vztahy a pečuje o sebe i druhé s láskou, ne povinností.
Takový rodič dává to nejcennější: pocit bezpečí, že život je zvládnutelný. A že za něco stojí.
Nejprve žijte vy
Není špatně chtít svému dítěti v budoucnu pomoci. Ale nesmí to být náhrada za to, co by mělo vyrůst samo- vnitřní síla, touha, zralost. Nechte děti snít, chybovat, hledat si cestu. Tak jako jste to dělali vy.
Dítě nepotřebuje byt. Potřebuje příběh. Inspiraci. Dospělého, který se nebojí žít.A pokud mu někdy v životě něco darujete, ať je to potvrzení, že zvládlo svou cestu. A že jste u ní stáli ne jako sponzoři, ale jako živoucí příklad.
Tip:
Chcete investovat do budoucnosti svých dětí? Investujte do sebe. Do své radosti, zdraví, vztahů, práce a smysluplnosti. Protože právě tím vytváříte to nejlepší prostředí pro růst. A možná jednou i ten byt, ale už jako bonus, ne jako start.
I když v budoucnu budete chtít část svých úspor odkázat svým dětem, můžete tak učinit důstojným způsobem: jako dědictví, až skutečně dokončíte svou cestu naplněnou volbou, potěšením a zralými rozhodnutími.