Kameny, které chodí samy. Vědci jejich tajemství luštili celé století

V jedné z nejnehostinnějších krajin Severní Ameriky se odehrává podivný přírodní úkaz, který po generace mátl vědce i návštěvníky. Na vyschlém dně jezera uprostřed Údolí smrti leží desítky kamenů, které se bez jakékoli pomoci samovolně pohybují po krajině. Za sebou přitom zanechávají dlouhé stopy, jako by je někdo táhl neviditelným lanem. Dlouhá desetiletí nikdo netušil, jak je něco takového možné.

Kameny, které se vydávají na cestu

Tajemné balvany se nacházejí na lokalitě známé jako Racetrack Playa v severozápadní části Národního parku Death Valley v Kalifornii. Na první pohled jde o obyčejné vyschlé jezero obklopené horami. Stačí se však podívat na zem a objeví se něco, co připomíná scénu z fantasy filmu.

Po tvrdém bahnitém povrchu vedou desítky metrů dlouhé dráhy. Na jejich koncích leží kameny různých velikostí. Některé váží jen několik kilogramů, jiné přesahují hmotnost 300 kilogramů. Stopy naznačují, že se balvany pohybovaly samy, měnily směr, zatáčely a někdy dokonce putovaly paralelně vedle sebe.

První zprávy o podivném jevu se objevily už v roce 1915. Následujících téměř sto let se vědci snažili přijít na to, co kameny rozpohybuje. Vznikaly nejrůznější teorie. Někteří odborníci vinili silný vítr, jiní předpokládali působení magnetických polí. Objevily se dokonce spekulace o dosud neznámých geologických procesech. Situaci komplikoval fakt, že nikdo nikdy samotný pohyb kamenů neviděl. Výsledky byly zřejmé, ale okamžik, kdy se balvany vydávaly na cestu, zůstával skrytý.

zdroj: Profimedia.cz

Kameny pocházejí z okolních hor a tvoří je převážně dolomit a syenit. Jejich stopy mohou dosahovat délky až 100 metrů. Některé dráhy jsou téměř dokonale rovné, jiné se klikatí nebo náhle mění směr. Dva kameny ležící vedle sebe se navíc často chovají úplně odlišně. Jeden pokračuje dál, zatímco druhý se zastaví. Právě tato nepředvídatelnost dodávala celé záhadě téměř nadpřirozený nádech.

Průlom přišel díky ledové kře

Rozluštění přišlo až v roce 2011. Výzkumník Ralph Lorenz z Univerzity Johnse Hopkinse, který v oblasti pracoval na projektu pro NASA, si záhadných kamenů všiml a rozhodl se jejich tajemství vyřešit. První vodítko získal překvapivě doma v kuchyni. Jednoduchý experiment s kamenem zamrzlým v kusu ledu ukázal, že i velmi slabá síla může uvést kámen do pohybu, pokud je součástí plovoucí ledové desky.

O několik let později vědci rozmístili na lokalitě GPS zařízení a časosběrné kamery. Výsledek předčil očekávání. V prosinci 2013 byli svědky okamžiku, na který čekaly celé generace badatelů.

Na povrchu vyschlého jezera se po dešti vytvořila mělká vodní plocha. Během chladné noci zamrzla a ráno vznikly rozsáhlé ledové desky silné jen několik milimetrů. Jakmile začalo svítit slunce, led se rozlámal na velké kry. Ty pak i při velmi slabém větru začaly klouzat po hladině a tlačit kameny před sebou. Během jediného dne se pohnulo více než 60 kamenů. Některé z nich během následujících týdnů urazily až 224 metrů. Pohyb byl pomalý, často jen několik metrů za minutu, a trval maximálně několik desítek minut. Právě proto zůstal tak dlouho neodhalen.

Ukázalo se, že k rozjetí kamenů je potřeba téměř dokonalá souhra okolností. Vyschlé jezero musí být zaplavené vodou, teplota musí v noci klesnout pod bod mrazu, vytvoří se tenká vrstva ledu a následně musí přijít oteplení doprovázené mírným větrem. Teprve tehdy se balvany dají do pohybu.

Příběh plujících kamenů připomíná, že i ve 21. století existují na Zemi místa, která si dokážou uchovat své tajemství po celé generace. To, co po desetiletí vypadalo jako nevysvětlitelná záhada nebo dílo neznámých sil, se nakonec ukázalo jako fascinující ukázka toho, jak dokáže příroda využít zdánlivě obyčejné prvky. Vodu, led, vítr a kámen. Přesto při pohledu na osamělý balvan a jeho dlouhou stopu napříč pouští člověka stále napadne stejná otázka jako první návštěvníky před více než sto lety: Opravdu se ten kámen vydal na cestu úplně sám?