Když se v noci z 14. na 15. dubna 1912 potopil Titanic, zahynulo kolem 1 500 mužů, žen a dětí. Parník Carpathia, který zachytil nouzový signál, přispěchal na místo katastrofy a zachránil něco přes 700 přeživších – většinou z mála a často jen částečně zaplněných záchranných člunů. S přeplněnou lodí se kapitán Carpathie vydal přímo do New Yorku a těla mrtvých nechal na místě.

Záchrannou a vyprošťovací misi pak převzaly jiné lodě. Společnost White Star Line najala loď Mackay-Bennett, která běžně opravovala transatlantické telegrafní kabely. Loď byla vybavena dřevěnými rakvemi, plachtovinou a několika tunami ledu a 17. dubna vyplula z Halifaxu. Druhý den pátrání narazila na shluk přibližně stovky mrtvých těl. Člen posádky popsal, jak vypadali jako „spící plavci“, mnozí s očima otevřenýma a upřenýma do prázdna.

Mackay-Bennett celkem vyzvedla 190 těl, dalších 116 bylo kvůli stavu rozkladu nebo nedostatku místa pohřbeno přímo na moři. Později se do pátrání zapojily i další lodě – Minia, Montmagny, Oceanic a dokonce i lovecký člun Algerine. Těla byla po příjezdu do Halifaxu převezena do provizorní márnice v ledové hale místního curlingového klubu, kde měli příbuzní možnost oběti identifikovat. Nakonec bylo 59 těl převezeno domů k pohřbení a 150 uloženo na třech hřbitovech v Halifaxu. Poslední obětí pohřbenou ve městě byl stevard James McGrady 12. června, téměř dva měsíce po tragédii.

zdroj: Profimedia.cz

Způsob pohřbívání silně ovlivnila společenská třída. Zatímco jen 6 % těl první třídy bylo pohřbeno na moři, u třetí třídy to bylo až 42 %. U členů posádky činil podíl 30 %. Kapitán Mackay-Bennett to tehdy komentoval slovy, že těla významných osobností musela být převezena na pevninu kvůli otázkám dědictví, pojištění a soudních sporů. O námořnících řekl, že by měli být spokojeni s pohřbem v moři – on sám by si prý takový konec přál.

Zpravodajství

Záhada Titanicu vyřešena? Digitální rekonstrukce šokovala i vědce!

Osudy těl, která zůstala v oceánu

Z přibližně 1 500 mrtvých zůstává téměř 1 200 nezvěstných. Mnoho z nich zemřelo v ledové vodě na podchlazení a těla byla týdny unášena proudy. Některá byla nalezena stovky kilometrů od místa vraku – třeba tělo stevarda Kerleyho 543 mil daleko. Jiná se už nikdy neobjevila. V roce 1985 byl konečně objeven vrak Titaniku. Od té doby v jeho okolí nebyly nalezeny žádné lidské ostatky, což odborníci vysvětlují působením mořského prostředí. Jak vysvětluje pohřebnice Caitlin Doughty, rozkladné plyny v mělčích vodách způsobují nadnášení těl na hladinu. V extrémních hloubkách, kde tlak dosahuje drtivých hodnot, se však plyny nemají šanci hromadit. Těla tak zůstávají u vraku.

Přeživší na lodi Carpathiazdroj: Profimedia.cz

Navíc je v těchto hloubkách voda pod tzv. hloubkou kompenzace uhličitanu vápenatého. To znamená, že jakmile se maso rozloží, kosti se jednoduše rozpustí. Odborník na hlubinný výzkum Robert Ballard uvádí, že ve vraku Titaniku nebo Bismarcku sice lze najít boty nebo oblečení, ale žádné kosti – protože je pohltilo moře. Objevují se také zprávy o tělech, která dlouho plavala na hladině díky záchranným vestám. Například v květnu 1912 nalezl parník Oceanic skládací člun A s třemi mrtvými, kteří byli při objevení značně rozložení a pohřbeni v moři. Jiná loď, Ilford, identifikovala tělo dalšího stevarda podle dokumentů v kapsách, přestože jeho tvář už byla nepoznatelná.

Zpravodajství

Zrádce nebo hrdina? Pravda o smrti kapitána Titaniku šokuje

Virginia Woolf krátce po neštěstí napsala příteli, že si představuje oběti zploštělé tlakem, visící kdesi v hlubinách. Mýlila se – Titanic klesl až na dno Atlantiku a lidská těla se tam sice mohla uchovat, ale ne na dlouho. Tlak, chlad a chemie moře se postaraly o to, že po většině z nich nezbylo nic než mlhavá stopa v paměti přeživších a jména na pomnících.