Japonské závody na kancelářských židlích nejsou pro padavky: Nejtvrdší borci ujedou i desítky kilometrů

Jiný kraj, však to znáte. Někdy ale může z pro nás zvláštního přístupu vzniknout zajímavá a vlastně i hodnotná zábava. Třeba jako když před 16 lety napadlo jistého Tsujošiho Taharu, že blbnout na židli v kanceláři je sice fajn, ale ještě lepší by bylo to dělat závodně.

Většina z nás by si při podobné myšlence leda tak zaklepala na čelo a dál se věnovala poslední tabulce v Excelu, ne tak Tahara, který ve vřelé vzpomínce na učitele z dětství, který ho kdysi peskoval za skotačení na židli, založil vytrvalostní židlový závod Isu-1 Grand Prix ve městě Kjotanabe (prefektura Kjóto).

Tahara mimochodem nebyl úplně první s podobným nápadem: První závody na židlích se organizovaly už v roce 2008 v Německu, tam se ale jednalo o sjezd a slalom.

Sport se velmi rychle rozšířil a závody Isu-1 už se dnes konají v deseti městech, závodníci mají sponzory a pro spoustu závodníku se už vůbec nejedná jenom o bezstarostné odrážení na židli.

Pro spoustu jiných ale stále ano, a právě to je ale nejspíš na celém sportu nejlepší: Prakticky nulová vstupní bariéra. Nemusíte se nic speciálně učit, kupovat, řešit. Postačí židle a chrániče a zúčastnit se může naprosto každý, kdo dorazí na startovní čáru.

zdroj: Profimedia.cz

Jakmile byste ale chtěli pomýšlet na čelní umístění, v plné kráse se projeví zavedené úsloví „lehko pochopit, těžko zvládnout“, protože závodníci, kterým jde o první místa, už přípravu opravdu nepodceňují.

„Běžný trénink je pro mě 50 sad po 200 metrech na těžké židli, abych posílil nohy,“ vypráví jeden ze závodníků Jasunori Miura podle CNN. A nedělá jen to – ještě dvakrát týdně chodí do posilovny na silový trénink.

A výkony tomu pak odpovídají: Závod probíhá jako týmová soutěž – týmy třech závodníků soupeří v tom, který za 2 hodiny ujede největší vzdálenost na okruhu. Vítězové pak mívají většinou mezi 20 až 25 kilometry, tedy zhruba 8 kilometrů za každého závodníka. A to nejsou čísla, která by někdo byl schopný předvést bez tréninku a bez přípravy.

Výhra? Tematicky vhodný metrák rýže (a občas regionální varianty jako třeba pět kilo tuňáka). Ale především prestiž a samozřejmě i dobrá zábava.

zdroj: Profimedia.cz

„V Japonsku možná pracujeme až moc, ale lidé se zas na druhou stranu dokážou kompletně nadchnout i pro něco takhle uhozeného a užít si to i v dospělosti,“ vypráví zakladatel Tahara se spokojeným úsměvem.

Jeho ambice nicméně neznají mezí: Jednou by sport rád rozšířil do města zaslíbeného formuli 1, tedy do Monaka. Mezi královnou motosportu a svými závody na židlích totiž s nadsázkou vnímá spoustu paralel. Svou vlastní červenou židli dokonce označuje za Ferrari. Je prý pekelně rychlá.