Jan Zajíc, ten druhý

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

"Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať už je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje."

Jan Zajíc. Publikace Jan Palach '69, Archiv bezpečnostních složek

Jan Zajíc. Publikace Jan Palach '69, Archiv bezpečnostních složek,zdroj: Český rozhlas

Právě celá polovina století nás dělí od dnů Pražského jara 1968. Jedním z mladých lidí, kteří po jeho násilném konci vyhlásili soukromou válku normalizačnímu režimu, byl osmnáctiletý student Jan Zajíc z Vítkova na Opavsku. Ve snaze vyvést mlčící většinu z prohlubující se rezignace, zvolil podle vzoru Jana Palacha extrémní formu oběti nejvyšší. 

Jan Zajíc (1950 až 1969), student střední průmyslové školy železniční v Šumperku, se narodil 3. července 1950 ve Vítkově na Opavsku Jaroslavovi a Martě Zajícovým jako prostřední ze tří dětí. Rodina i pamětníci si jej pamatují jako milého a veselého mladíka zastávajícího se slabších, sportovně založeného, se zájmem o literaturu a poezii. Takový normální kluk, řeklo by se.

V době Pražského jara nadšeně podporoval spolu s ostatními uvolnění na české politické scéně i v celé společnosti. O to větší bylo zklamání. Sebeupálení studenta Jana Palacha 16. ledna 1969 osmnáctiletého Honzu silně zasáhlo. V Praze se zapojil do protestní hladovky, kterou ukončil až v den Palachova pohřbu, o němž také složil jednu ze svých básní. Vrátil se sice domů, ale vše se pro něj změnilo. Už během hladovky se zmiňoval o ochotě obětovat podobně svůj život.

Požadavky vznesené Janem Palachem (zrušení cenzury, generální stávka a další) zůstávaly nenaplněny, a v rámci nastupující normalizace se celá společnost začala propadat do šedi a strachu. Jan Zajíc, zklamaný postupnou rezignací spoluobčanů, se definitivně rozhodl pro Palachovo následování. Věřil, že lidé nezůstanou lhostejní.

Občané republiky Československé!

Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad že jsem se zbláznil.

K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: "Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno kolik." Nemáme se čeho bát –  jedině smrti. Ale: "Smrt není zlá, strašné je jenom umírání." A toto je pomalé umírání národní svobody.

Nenech si, hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým na věky půjdeš. Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! Stávkujte, bojujte! "Kdo nebojuje - nevítězí!" Nemám na mysli jen ozbrojený boj. Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň  svítí na cestu k svobodnému a šťastnějšímu Československu!

Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí. Nezahazujte ji!

Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe.

Jan Zajíc

Večer před odjezdem rozdával Jan Zajíc kamarádům své věci. 25. února 1969 nastoupil svou poslední cestu, doprovázen přítelem ze školy a dvěma dalšími spolužačkami, s nimiž se náhodně setkal ve vlaku do Prahy. Byl výroční den komunistického převratu roku 1948, a od pohřbu Jana Palacha uplynul právě jeden měsíc.

Honza rozdělil do dvou kufrů lahve s benzínovým čistidlem a silně hořlavou pastu na parkety. První ze zavazadel bylo pro něj, další ponechal v nádražní úschovně přítelkyni Evě Vavrečkové, která se měla 8. března na Mezinárodní den žen stát další živou pochodní (nestalo se tak, kamarádi vše oznámili na policii). Lístek z úschovny, dopisy na rozloučenou a rozmnožovací blánu s občanskou výzvou dostal spolužák Nykl. Jan zašel na nádražní toaletu, kde se potřel pastou na parkety držící na těle lépe než benzín, rozloučil se s ostatními a sám pokračoval na Václavské náměstí.

Okolo půl druhé odpoledne vešel do průjezdu domu č. 39, kde plánoval provést poslední přípravy. Chtěl vyrobit pochodeň z donesené vařečky a koudele, vyběhnout na náměstí a tam se zapálit. Nezdařilo se. Už se nedozvíme, zda plamen přeskočil neplánovaně dříve, Jan zřejmě ani nestačil vypít kyselinu z připravené láhve. Mladík začal prudce hořet, vyběhl nesprávným směrem a po několika krocích se zhroutil. Tělo zůstalo ležet na schodech do zvýšeného přízemí.

"Pohřeb ať mám v Praze, kvůli lidem, bude jich moci více přijet. Bude to manifestace světu."

Janovým přáním bylo, aby se jeho pohřeb stal další občanskou manifestací, burcující českou společnost. Z toho důvodu také chtěl, aby se konal v hlavním městě. Nakonec však rodina, na níž byl vyvíjen silný nátlak, souhlasila s posledním rozloučením doma. Přesto se s Janem Zajícem přijelo v sobotu 2. března 1969 do Vítkova rozloučit okolo osmi tisíc lidí.

Maminko, tatínku, bratře a sestřičko!

Až budete číst tento dopis, budu buď už mrtev, nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Žel bohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem Vám ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejvyšší.

Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí tím víc, aby mě mohl víc mstít, a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať už je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás, ani to, co jsem měl přes to všechno tak rád.

Odpusťte mi, že jsem se s vámi tolik hádal. Jackovi vracím jeho fotku, měl jsem ho moc rád a vážil jsem si ho. Nejenom jeho, ale vás všech. Nenechte ze mne udělat blázna.

Pozdravujte kluky, řeku a les. Sbohem a odpusťte.

Honza

P. S. Odpusťte mi chyby. V tom rozrušení… Pohřeb ať mám v Praze, kvůli lidem, bude jich moci více přijet. Bude to manifestace světu.

Rodinu nepostihla jen tragédie Janovy smrti, ale - dle očekávání – i sledování tajnou policií a perzekuce ze strany státu. Lidé se jim začali vyhýbat. Maminka jako učitelka přišla o zaměstnání, sestra navzdory výbornému prospěchu dostala zákaz vysokoškolského studia. Na podaný protest prezidentu Husákovi se odpovědi nikdy nedočkali.

Student Jan Zajíc ovšem nebyl jediným, kdo si zvolil takto radikální formu protestu. Jan Palach měl nejen své následovníky, ale dokonce i předchůdce. Čtyři měsíce před ním se v září 1968 upálil polský účetní Ryszard Siwiec.

Téměř šedesátiletý otec pěti dětí svůj čin uskutečnil během státních oslav přímo na varšavském stadionu za účasti velkého množství lidí. Z letáků kritizujících polskou účast na okupaci Československa, které kolem sebe Siwiec rozhodil, se přesto jen ti nejblíže stojící dozvěděli, oč se jedná. Čin natolik neuvěřitelný považoval i redaktor polské Svobodné Evropy za podvrh, a zpráva o něm byla odvysílána teprve v dubnu 1969.

A další zahraniční následovníci? Již 20. ledna 1969 se maďarský student Sándor Bauer zapálil v Budapešti. Dvacetiletý Ilja Rips se 13. dubna na protest proti okupaci Československa pokusil o sebeupálení v lotyšské Rize. Na Jana Palacha se později odvolávaly i další z "živých pochodní". Devatenáctiletý Litevec Romas Kalanta 14. 5. 1972 takto zemřel na protest proti sovětizaci Litvy, protestem proti komunismu byla i smrt východoněmeckého evangelického pastora Oskara Brusewitze v srpnu 1976. Z Ukrajiny pocházel Oleksa Hyrnik (1978), z Polska Walenty Badylak (1980).

V Československu Palachova příkladu následovala v prvních měsících roku 1969 řada dalších. O sebevraždu z politických důvodů se od ledna do dubna pokusilo 29 lidí. Josef Hlavatý, pětadvacetiletý dělník z Plzně, se na protest proti sovětské okupaci zapálil na plzeňském Masarykově pomníku již 20. ledna. Zemřel v den Palachova pohřbu.

Sebeupálení volil  22. ledna stavební dělník Miroslav Malinka v Brně, následovala studentka Blanka Nacházelová, která se otrávila svítiplynem. Učeň Jan Béreš z Chebu pokračoval 26. ledna 1969. Devětatřicetiletý otec rodiny, reformní komunista Evžen Plocek z Jihlavy, si pro svůj čin vybral Velký pátek, který toho roku připadl na 4. duben. Nastupující cenzuře se však podařilo jeho čin utajit. Slovenský voják Michal Lefčík se upálil 11. dubna v Košicích u pomníku neznámého vojína.

"Tu blánu musíš vytisknout, je strašně důležitá. Mohli by ze mne udělat blázna nebo psychopata. Modli se za mne. Sbohem." Jan Zajíc v dopise Oldřichu Vítovi.

28. října 1991 propůjčil prezident Václav Havel Janu Palachovi a Janu Zajícovi Řád T. G. Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva in memoriam.

Tagy: Česko domácí komunistická totalita komunistický režim výročí a oslavy svátky a výročí dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: Vlastní