Kdybychom se vrátili o pár století zpět, naše nosy by to asi těžko zvládly. Evropa tehdy dýchala kouřem z tabáku, spáleným rozmarýnem, výpary z tržišť a léků proti moru. Dnešní vědci se ale snaží tuto vůni dávných dob znovu zachytit a uložit do digitální paměti. Projekt Odeuropa spojuje historiky, chemiky, odborníky na umělou inteligenci i parfuméry, kteří se společně pokoušejí zmapovat pachovou historii kontinentu.

Tým badatelů prohledává více než čtvrt milionu textů v sedmi jazycích – od kázání až po dobové noviny – a hledá v nich zmínky o vůních, bylinách i zápachu. Podle Williama Tulletta z univerzity v Cambridge se v textech od roku 1500 objevují stovky odkazů na pachy, od kadidla až po tabák. Z těchto pramenů vzniká velká digitální encyklopedie evropských vůní, doplněná o příběhy a historické souvislosti. Například tabák byl koncem 15. století považován za luxusní exotickou novinku z Ameriky. Postupně se ale stal natolik běžným, že lidé v 18. století začali nad jeho zápachem v divadlech otevřeně brblat. Vůně přepychu se proměnila v odér každodennosti.

Profesor Matija Strlic s historickou knihou v holandském archívuzdroj: Profimedia.cz

Pekelný zápach a vůně kanálů

Jedním z nejzajímavějších pokusů projektu byla rekonstrukce samotného pekla. Tullett, odborník na dějiny vůní, se rozhodl zjistit, jak si naši předkové představovali jeho pach. V kázáních ze 16. a 17. století objevil směs síry, kouře a rozkladu – někteří kazatelé ji přirovnávali k zápachu milionu mrtvých psů. Tento odporný odér pak vědci podle popisů skutečně znovu vytvořili a představili ho na světové výstavě v japonské Ósace. Návštěvníci tam mohli cítit i další vůně – kadidlo, myrhu nebo typickou vůni amsterdamských kanálů. Každá z nich nesla vlastní historický význam. Podle profesorky Inger Leemans z amsterdamské univerzity některým Evropanům připomínal kouř z pekla vůni pečeného masa, zatímco Japoncům přišel naprosto odporný.

Vědci vytvořili také soubor nástrojů pro zachování pachového dědictví, který pomáhá muzeím a památkářům s dokumentací a uchováváním vůní. Muzeum v německém Ulmu už díky tomu nabízí prohlídku, kde návštěvníci nejen vidí, ale i cítí historii. V Amsterdamu vznikla procházková trasa s mapami, které po poškrábání uvolňují různé historické vůně. Podle Tulletta právě čich umožňuje lidem prožít minulost skutečně a naplno – jinak než z knih nebo obrazů.

zdroj: Profimedia.cz

Japonská inspirace a návrat zapomenutého čichu

Evropané teprve objevují kouzlo pachové paměti, ale v Japonsku to berou vážně už dávno. Tamní ministerstvo životního prostředí vytvořilo už v roce 2001 seznam sta významných pachových krajin země – od mořské mlhy nad oblastí Kuširo až po vůni korejské kuchyně v ósacké čtvrti Tsuruhashi. Tento přístup inspiroval i evropské badatele. „Japonsko je skvělým příkladem, jak lze vůni chápat jako součást kulturního dědictví,“ vysvětluje Leemans.

Podle japonské umělkyně Maki Uedy, která se věnuje umění vůní, měla vůně v dávné japonské kultuře mnohem větší význam. V období Heian, tedy před více než tisíci lety, se nepoužívala jen pro potěšení, ale i jako způsob společenské komunikace. Ueda říká, že dnešní společnost ztratila jemnost a citlivost, jakou lidé kdysi vůči pachům měli. Podle Leemans má ale čich šanci na návrat. Lidé v sobě nesou mnoho pachových vzpomínek, jen jim chybí slova, jak je popsat. Když jim někdo pomůže, dokážou ten zapomenutý smysl znovu probudit. Aby diskuse o vůních pokračovala i po skončení výstavy, nechala Leemans v Ósace svou digitální podobu, která dál prezentuje výsledky projektu a odpovídá na otázky návštěvníků.

Evropa kdysi voněla po kadidle, rozmarýnu, kouři i rozkladu. Dnes, díky práci vědců z projektu Odeuropa, se k těmto vůním můžeme znovu přiblížit – a zjistit, že čich není jen fyzický smysl, ale i klíč k zapomenuté minulosti.