Faraonova pomsta, která obletěla svět: Co se doopravdy stalo po otevření hrobky krále Tuta

Objev hrobky krále Tutanchamona v roce 1922 patří k největším archeologickým událostem moderní historie. Britský archeolog Howard Carter po patnácti letech marného hledání v Údolí králů konečně narazil na prakticky neporušenou královskou hrobku, zaplněnou tisíci artefaktů, které nabídly zcela nový pohled na život egyptské elity. Výzkum financoval pátý hrabě z Carnarvonu George Herbert, jenž se krátce po otevření hrobky stal jedním z prvních lidí po více než třech tisících letech, kteří spatřili faraonovy poklady na vlastní oči. Objev okamžitě obletěl svět, přilákal davy turistů a udělal z málo významného panovníka nejznámějšího faraona všech dob.

Nadšení však brzy vystřídala senzace jiného druhu. Když lord Carnarvon v dubnu 1923 náhle zemřel na následky infekce po komářím štípnutí, média se chopila příběhu o prastaré faraonově kletbě. Smrt oslabeného aristokrata, který trpěl zdravotními následky dřívější nehody, se stala ideálním zárodkem legendy. Novinové titulky brzy začaly spojovat každé další úmrtí, ať už přímé či zcela okrajové, s domnělou nadpřirozenou pomstou za narušení hrobky.

Otevření hrobky krále Tutanchamona zdroj: Profimedia.cz

Jak vznikla legenda o kletbě

Vyprávění o kletbě se rychle nabalovalo. Zemřel Carnarvonův nevlastní bratr Aubrey Herbert, americký magnát George Jay Gould i archeolog Arthur Mace, který s Carterem přímo manipuloval s artefakty a mumií. Přidaly se i tragické příběhy sebevraždy archeologa Hugha Evelyn-Whitea nebo smrti egyptologa Aarona Embera při požáru domu. Některé historky zacházely ještě dál a tvrdily, že v okamžiku Carnarvonovy smrti zhasla světla v Káhiře nebo že jeho pes v Anglii zároveň zahynul. Nic z toho se nikdy nepodařilo ověřit, ale veřejná představivost už pracovala naplno.

Hrobka krále Tutanchamona zdroj: Profimedia.cz

K šíření legendy přispěly i autority tehdejší doby, včetně slavného spisovatele Arthura Conana Doyla, který spekuloval o neznámých silách strážících faraonův klid. Média brzy pochopila, že příběhy o kletbě prodávají noviny, a každá další smrt se stala dalším střípkem do mozaiky nadpřirozeného mýtu. Přitom řada údajných obětí nikdy ani nevstoupila do hrobky a jejich spojení s Tutanchamonem bylo čistě nepřímé.

Věda proti pověře

Pozdější analýzy však ukázaly mnohem prozaičtější realitu. Z 58 lidí, kteří byli přítomni při otevření hrobky a sarkofágu, zemřelo během následujících dvanácti let pouze osm, což odpovídá běžné úmrtnosti dané doby. Sám Howard Carter, který v hrobce strávil nejvíce času a s mumií pracoval přímo, žil až do roku 1939 a zemřel ve věku 64 let na rakovinu. Většina ostatních účastníků expedice se dožila dlouhého života.

Britský archeolog Howard Carter zdroj: Profimedia.cz

Úmrtí, která byla s kletbou spojována, lze dnes vysvětlit především stavem medicíny ve dvacátých letech 20. století. Před objevem antibiotik byly infekce z drobných poranění, zubních zákroků nebo komářích štípnutí často smrtelné. Zápal plic, otrava krve či pohrudniční zánět patřily k běžným příčinám úmrtí. Někteří vědci navíc upozorňují na možné zdravotní riziko přímo v hrobce, kde se po tisíciletí hromadil prach, netopýří trus a plísňové spory, které mohly zhoršovat dýchací potíže u lidí trávících uvnitř dlouhé hodiny.

Ani další tragické případy nepotřebují nadpřirozené vysvětlení. Radiolog Archibald Douglas Reid byl vystaven rizikům tehdy málo pochopeného rentgenového záření, zatímco psychické zhroucení Hugha Evelyn-Whitea mohlo souviset s depresí a tlakem mediální hysterie. Nejpádnějším argumentem proti existenci kletby je však fakt, že v Tutanchamonově hrobce se nenašly žádné kletbové nápisy. Varování vytesaná do stěn byla čistou fikcí.

Legenda o kletbě krále Tuta tak vypovídá především o atmosféře poválečné společnosti, fascinované exotikou, mystikou a okultismem. Spojení skutečných tragédií, náhod a senzacechtivých médií vytvořilo příběh, který přežil celé století, přestože věda už dávno ukázala, že žádná nadpřirozená pomsta se nikdy nekonala.