Devět věcí, kterých lidé před smrtí nejvíce litují. Možná jednu z nich děláte právě teď

Co byste změnili, kdybyste věděli, že vám zbývá jen několik dní života? Koupili byste si vysněné auto? Vydělali více peněz? Nebo byste konečně zavolali někomu, s kým jste se před lety rozešli ve zlém? Právě na podobné otázky hledají odpovědi vědci už desítky let. A čím více rozhovorů s umírajícími lidmi vedou, tím překvapivější je výsledek. Bez ohledu na věk, zemi nebo společenské postavení se totiž stále dokola opakují téměř stejné životní lítosti. Nejde o majetek ani kariéru. Největší bolest způsobují promarněné příležitosti, nevyřčená slova a vztahy, které už nejde napravit.

Lékaři, psychologové i pracovníci hospiců se shodují, že ve chvíli, kdy člověk ví, že se blíží konec, začne se na svůj život dívat úplně jinak. Vše, co se ještě před několika měsíci zdálo zásadní, najednou ztrácí význam. Místo pracovních úspěchů nebo výše bankovního účtu přicházejí otázky, zda jsme dost milovali, dost odpouštěli a jestli jsme svůj život skutečně prožili podle sebe.

Profesor lékařské etiky Per Nortvedt z Univerzity v Oslu, který se dlouhodobě věnuje paliativní péči, říká, že největší utrpení často nezpůsobuje samotná nemoc, ale nevyřešené vztahy. V jednom z výzkumů pacienti opakovaně označovali za nejhorší představu to, že zemřou, aniž by si stihli odpustit s partnerem, rodiči, dětmi nebo sourozenci. Podle Nortvedta je právě tato psychická bolest mnohdy ještě tíživější než bolest fyzická.

Stejný obraz přinesla i slavná studie psychologů Thomase Giloviche a Victorie Medvecové. Zatímco krátce po nějaké události lidé litují hlavně svých chyb, při pohledu na celý život je mnohem více pronásledují věci, které nikdy neudělali. Láska, kterou nevyznali. Sen, který nikdy nezkusili splnit. Nebo rozhodnutí, na které jim chyběla odvaha.

Podobně dopadla také legendární Harvardská studie vývoje dospělých, která sleduje lidské osudy už téměř sto let. Její závěr je jednoduchý, ale silný. Největším zdrojem spokojenosti nejsou peníze ani společenský úspěch. Jsou to kvalitní vztahy s lidmi, které máme rádi.

zdroj: Profimedia.cz

Devět vět, které umírající opakovali nejčastěji

Velmi silné svědectví přinesla také zdravotnice, která šest let pracovala v hospici. Za tu dobu vyslechla stovky posledních životních bilancí. Přestože každý člověk měl jiný příběh, některé věty slýchala znovu a znovu. Nejčastější bylo přání více dávat najevo lásku. Mnoho lidí litovalo, že partnerům, rodičům nebo dětem častěji neřekli, jak moc je mají rádi.

Stejně bolestivé bylo přiznání, že své rodiny brali jako samozřejmost. Až když byli odkázáni na jejich pomoc, uvědomili si, že právě oni byli po celou dobu tím nejcennějším, co měli. Velké výčitky se týkaly také práce. Pacienti vzpomínali na dlouhé přesčasy, nekonečné služební cesty a víkendy strávené v kanceláři. Litovali, že kvůli zaměstnání neviděli vyrůstat své děti nebo promarnili roky, které už nikdy nevrátí.

Dalším častým tématem byl strach. Strach změnit zaměstnání. Strach začít podnikat. Strach přestěhovat se. Strach přiznat své city. Mnozí byli přesvědčeni, že právě opatrnost je připravila o nejkrásnější okamžiky života. Lidé také litovali, že si život více neužívali. Příliš mnoho energie věnovali starostem, které se nakonec nikdy nenaplnily, nebo problémům, které stejně nemohli ovlivnit. Často zaznívalo i přání žít podle sebe. Mnozí přiznávali, že celý život plnili očekávání druhých místo vlastních snů.

Velkou výčitkou byla také péče o zdraví. Pacienti věřili, že kdyby dříve více odpočívali, lépe jedli a pravidelně se hýbali, mohli některým nemocem předejít. Nezapomínali ani na pomoc druhým. Někteří se až v hospici rozhodli věnovat svůj majetek charitativním organizacím, protože chtěli, aby po nich zůstalo něco dobrého.

A nakonec zaznívala ještě jedna lítost – že zůstali v práci, která je nikdy nenaplňovala. Roky vydělávali peníze, ale odkládali zaměstnání, které by jim přinášelo radost a smysl.

Nejsilnější životní lekce přichází až na úplném konci

Výzkumníci upozorňují, že podobné výpovědi nejsou jen dojemnými příběhy z hospiců. Stejné závěry potvrzují desetiletí psychologických studií i moderní výzkumy. Když člověk bilancuje svůj život, téměř nikdy nelituje, že nevydělal více peněz nebo že si nekoupil větší dům. Zato velmi často přemýšlí o telefonátu, který nikdy neuskutečnil, omluvě, kterou neřekl, nebo snu, který odkládal tak dlouho, až na něj bylo pozdě.

Možná právě proto stojí za to brát tato svědectví vážně. Nikdo z nás totiž neví, kolik času mu ještě zbývá. A možná největší životní úspěch nespočívá v tom, kolik jsme vydělali nebo čeho jsme dosáhli, ale v tom, aby jednou nebylo příliš mnoho vět začínajících slovy: „Kéž bych…“