Třiadvacetiletá Natalie Kunicki, záchranářka z Londýna, se jednoho večera po návratu z večírku těšila na zasloužený odpočinek. Byla to obyčejná noc, jakých zažila už stovky – trochu vína, smích s přáteli, pak teplá postel a film. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se během několika minut měla její realita změnit v noční můru. Když se při sledování filmů protáhla, ozvalo se hlasité prasknutí v krku. Natalii to nijak neznepokojilo. Její klouby praskaly často a vtipkovala o tom i s kamarádem. Jenže tentokrát se něco v jejím těle opravdu zlomilo – a to doslova.

O patnáct minut později vstala, aby si došla na toaletu. Jenže sotva se postavila, tělo ji zradilo. Levá noha se nepohnula, rovnováha zmizela a Natalie se sesunula k zemi. Pokoušela se vstát, ale nedokázala to. Zprvu tomu nechtěla věřit. Cítila, že něco není v pořádku, ale zároveň ji brzdil stud – nechtěla, aby ji kolegové záchranáři viděli v trapné situaci po nočním popíjení. Váhala, jestli vůbec volat sanitku, a doufala, že to samo přejde. Jenže situace se rychle zhoršovala. Slabost se šířila po celém těle a levá strana zůstávala nehybná. Nakonec přece jen zavolala na tísňovou linku.

Když dorazila posádka, Natalie poznala několik tváří – lidé, se kterými běžně zachraňovala druhé, teď zachraňovali ji. Nejprve si mysleli, že jde o běžný případ přehnané párty. Ale Natalie, i přes zhoršující se stav, dokázala říct, že se děje něco vážného. Věděla, že má příznaky mrtvice, přestože jí bylo pouhých třiadvacet let.

zdroj: Profimedia.cz

Prasklá tepna, krevní sraženina a tři hodiny na operačním sále

Po příjezdu do nemocnice se potvrdilo to nejhorší. Lékaři zjistili, že při obyčejném protažení si Natalie přetrhla obratlovou tepnu – jednu z hlavních tepen, které zásobují mozek krví. V místě prasknutí se vytvořila krevní sraženina, která přerušila přívod kyslíku do mozku a způsobila mrtvici. Zdravotníci okamžitě zahájili tříhodinovou operaci, při které jí pomocí stentu opravili poškozenou tepnu. Sraženinu se jim však nepodařilo zcela odstranit a Natalie zůstala po zákroku částečně ochrnutá.

Probudila se do děsivé reality – levá strana těla byla téměř nehybná. Nedokázala pohnout palcem ani ukazováčkem, mohla jen lehce zvedat zápěstí. Ruku nezvedla vůbec a nohu sice pokrčila, ale prsty se ani nepohnuly. Každý malý pohyb se stal obrovským vítězstvím. Natalie, která byla zvyklá zachraňovat životy jiných, se teď učila znovu ovládat vlastní tělo.

Měsíce rehabilitací byly bolestivé a vyčerpávající. Musela se znovu naučit chodit, jíst, psát, oblékat se. Postupně získávala zpět cit a sílu v levé straně těla. Dnes už dokáže ujít pár kroků, ale ne déle než pět minut. Každý pohyb je pro ni připomínkou, jak křehká může být hranice mezi zdravím a tragédií. Přesto se nevzdává. Doufá, že se do šesti až dvanácti měsíců vrátí ke své práci v záchranné službě, alespoň na lehčí směny. Je odhodlaná využít svůj příběh k tomu, aby varovala ostatní. I mladí, zdraví lidé mohou během vteřiny prodělat mrtvici – a to kvůli zdánlivě neškodnému pohybu.

Natalie zdůrazňuje, že si ani nechtěla prasknout krk. Jen se protáhla, jako to dělá každý z nás. A během okamžiku se její život převrátil naruby. Dnes varuje: to, co vypadá jako obyčejné prasknutí, může být začátek tragédie.