Ač nám naši nejvyšší horu nyní pokrývají sněhové jazyky a bez teplého oblečení by nám bylo ouvej, nechte se vtáhnout do teplých letních dní na trochu nezvyklý výlet.

Srpnové slunce neochvějně pálilo a s kamarádkou jsme mířily do Vrchlabí, kde začínala naše „expedice“. Ubytovány jsme byly na Dvorské boudě, což je poměrně levná horská chata pro nenáročné, nacházející se asi sedm kilometrů od Sněžky a třináct kilometrů od Vrchlabí. K chatě se dá s povolením KRNAPU dostat i autem, my jsme však zvolily variantu zajímavější – pěšky. Neříkám, že se jedná o pohodovou vycházku, kterou zvládne každý, určitě se zapotíte. Průměrně zdatný jedinec by však neměl mít problémy.

Pořádný výlet nám začal druhý den po snídani, zapůjčily jsme si kola a vyrazily. Naplánovala jsem padesátikilometrovou trasu přes Sněžku, Karpacz, Pomezní boudy a Pec pod Sněžku.„Padesát kilometrů snad za den ujede každý!“ říkala jsem si. Na mapě to vypadalo nenáročně…

Po červené jsme od Dvorské boudy zamířily k Luční boudě, kde jsme opustily asfalt a vedly kolaÚpským rašeliništěm až k Obřímu sedlu. Úpské rašeliniště, které je nejrozsáhlejší vrcholové rašeliniště v Krkonoších, je připomínkou subarktické tundry, která do těchto míst zasahovala v době ledové. Je to ideální místo pro fotografování Sněžky, bohužel jsme ale limitováni rozmístěním hatí. Těšila jsem se, že na Sněžce ještě téměř nikdo nebude, na nejvyšší horu ale již v deset hodin proudily davy turistů, z nichž většinu tvořili Poláci.

Celou dobu mi bylo divné, proč nepotkáváme žádné cyklisty a proč na nás tolik lidí mluví a komentuje naše úsilí, a začala jsem uvažovat, zda se na Sněžku na kole smí! Na samotný vrchol žádný zákaz není, problémem ale zůstává, jak se dostat pod ni. Jediná legální trasa vede z polské strany, jak se však dozvíte vzápětí, tuto trasu jsme nenašly. Bez mučení přiznávám, že až na vrchol jsme kola dotlačily, kostky, které tvoří cestu, cyklistům dost znepříjemňují život, ale za pocit, že jste se dostali s kolem na naši nejvyšší horu, ta námaha prostě stojí! O krásných výhledech, které nás za odměnu očekávají (je-li příznivé počasí), netřeba pět. Při sjezdu rozhodně doporučujirukavice, které jsme bohužel neměly, opravdu se hodně nabrzdíte a na kostkách to drncá.

Naše další putování směřovalo k polskému Wangu. Odbočily jsme však jinudy, než bylo v plánu, a náhle jsme sjížděly do údolí přes síť retardérů proti vodě, které nám cestu značně znepříjemňovaly. Komu by se chtělo vracet? Jely jsme dál a dál. Cesta náhle začala prudce klesat a to už se kolo i těžko vedlo! Již jsme tušily, že něco není v pořádku, ale návrat byl nemožný. Svedly jsme kola do míst, kde byla cesta pozvolnější, a modlila jsem se, abychom nenarazily na ochránce. A co se nám nestalo? U vstupu do Národního parku jsme byly hrubě pokárány, pro tentokrát nám naštěstí stačila omluva.

Wang je typickou ukázkou dřevěných kostelů, kterých bychom před mnoha lety nalezli v Norsku tisíce. Kostel byl ve 12. století postaven u jezera Wang v Norsku, když však mělo v 19. století dojít k jeho zboření, zásluhou několika uvědomělých osob byl přestěhován do polskéhoKarpacze. Je jednou z dvaceti čtyř staveb tohoto druhu, které se do dnešních dnů zachovaly, ale jen jedinou mimo skandinávský poloostrov. Kostel na vás opravdu dýchne severskou atmosférou. Co se mi však již líbilo méně, byly stánky se suvenýry a občerstvením, které lemovaly cestu k samotnému kostelu a velké množství návštěvníků.

Kostel Wang.

Odpoledne již bylo v plném proudu a my jsme nebyly ani v polovině cesty. Z Wangu jsme zamířily na Kowary, stále jsme sjížděly z kopce a Sněžka se vzdalovala a vzdalovala. Před obcí jsme odbočily z hlavní silnice na cyklostezku. Pokud máte v mapě označeno, že se jedná o cyklostezku, nevěřte tomu na sto procent, nebo aspoň mějte horské kolo a pevné nervy. Netvrdím, že všechny cyklostezky u nás jsou v bezvadném stavu, ale u polských můžete opravdu jen protáčet oči. Vymletý písek, kameny a dvaceticentimetrové díry nejsou opravdu ničím neobvyklým. Pomalu nám začínala docházet voda, slunce pálilo a před námi bylo stále mnoho kilometrů.

Pohled na Sněžku z Polska od obce Kowary.

Když jsme se vydrápaly na hraniční přechod Pomezní Boudy, ulevilo se mi, to jsem však ještě netušila, že zdaleka nemáme vyhráno. Rychlá Kofola na osvěžení, doplnění vody a hurá z kopce ke Spálenému mlýnu, kde nás opět čekalo stoupání. Myslím, že tolik brždění jako při tomto výletu již nikdy nezažiju! Po cestě jsme se zastavily v Boudě Jana na výborné domácí borůvkové zmrzlině.

Blížila se sedmá hodina a my jsme byly teprve v Peci pod Sněžkou. Pravda, slunce zapadalo okolo půl desáté, ale čekalo nás pořádné stoupání. Nemám tušení, jak se nám to podařilo, ale opět jsme odbočily špatně! Ale komu by se chtělo vracet? Tentokrát jsme kola táhly do prudkého kopce přes kořeny a výmoly. Nakonec jsme se ocitly na velice pěkné trase vedoucí k Chalupě na rozcestí. Avšak pro pěší! Kolo bylo nutné vést a přenášet. Kdyby nás někdo viděl!

Výškový profil našeho výletu.

Po dvanácti hodinách jsme úspěšně dorazily do cíle. Přežily jsme my i kola a rozhodně máme na co vzpomínat. Pokud zvolíte lepší trasu, mohu výlet na Sněžku jen doporučit. Je to úplně něco jiného než na ni vyjít pěšky. Je ovšem nutné cestu pořádně naplánovat a neříkat si: „Padesát kilometrů snad za den ujede každý!“ Ano, někteří snad i v Krkonoších, my průměrně zdatní ale budeme pro příště plánovat střídměji.

AUTOR: Martina Bičišťová

zdroj: Redakce