Přestože Boleslav svého bratra Václava pravděpodobně sám nezabil (o to se podle legend postarali Boleslavovi nohsledi Hněvsa, Tyra a Česta), je dějinami a ostatně i námi stále chápán jako bratrovrah. Boleslav Ukrutný. Jak už to ale ve světě chodí, všechno zlé je k něčemu dobré a zvláště na mocenském poli dochází po radikálních činech k výrazným změnám v chodu celého státu. Ačkoliv bratrovražda patřila v desátém století k nejtěžším zločinům, nebyla v nejvyšších kruzích nijak výjimečná – třeba jen proto, že vítěze, tedy vraha, nikdo nesoudí. Václav musel zemřít, aby se mohl Boleslav ujmout knížecího stolce a začít uskutečňovat svůj odvážný a velkolepý plán. Jaký plán máme na mysli? A byl vůbec velkolepý a odvážný? Na onu dobu jistě ano. Boleslav snil o vytvoření jednotného, suverénního, soběstačného a na nikom nezávislého státního útvaru spravovaného Přemyslovci. Dlužno ale dodat, že tento politický cíl byl samozřejmě znásoben egoistickou touhou po moci, která je ovšem vlastní všem pučistům. Ale pěkně popořádku, stále mu totiž stál v cestě bratr Václav. Divoké srdce Evropy Situace ve střední Evropě byla na začátku desátého století poměrně nepřehledná. Rozpadla se germánská Východofranská říše a příslušníci jednotlivých kmenů a vévodství si to mezi sebou bratrsky vyřizovali hlava nehlava. Na severu se pohanští Polabští Slované všemi silami bránili christianizaci, kterou jim ohněm a mečem přinášel civilizovaný Západ. Evropou se šíří strach ze Saracénů, ale hlavně divokých ugrofinských kmenů, které rozvrátily Velkomoravskou říši a hnaly se podél Dunaje do Bavor. Byla to doba, kdy se formovalo nové uspořádání Evropy a každý kmen se pro sebe snažil urvat co nejvíce. Česká země nebyla jednotná, kromě Přemyslovců tu žila řada dalších vlivných rodů – Slavníkovci, Lučané, Zličané, Děčané, Doudlebi, Charváti… Přemyslovský vládnoucí rod měl ale jasnou převahu a v zahraničí reprezentoval celou českou kotlinu. Její tváří byl od čtvrtiny desátého století kníže Václav, který se hned od počátku své vlády musel vypořádat s nesnadným úkolem, a to zaujmout stanovisko k Východofranské říši, jež se pod taktovkou schopného saského vévody Jindřicha I. Ptáčníka (a od roku 919 východofranského krále) opět stavěla na nohy. Palackého pět set hřiven Vztah české země a jejího západního souseda byl v raném středověku z mocenského hlediska nutně nerovný. Naši předci Němcům platili takzvaný tribut pacis, tedy mírový poplatek, avšak sto dvacet volů a pět set hřiven stříbra, jak se učila řada z nás v hodinách dějepisu, to rozhodně nebylo. S touto konkrétní výší úplatku přišel jako první Kosmas a František Palacký jej pak mylně přisoudil Václavovi. Dnes víme akorát to, že placení mírového poplatku bylo v onu dobu naprosto běžnou záležitostí, která ale nijak nevypovídala o míře závislosti mezi státy či národy. Němci například platili Maďarům, aby se vykoupili z nebezpečí vojenského nájezdu. Čechům zase platili Poláci. A my Němcům. Jak ale píše Josef Pekař ve stati Svatý Václav: „Svaz Čechů s říší byl nepochybně pevnější povahy, než jakou by vyjadřoval pouhý poplatek.“ Říše totiž o české země velmi stála. Byli pověstní svou udatností a bojovností. Češi byli „národ, jenž se nad jiné národy za divočejší samou povahou svou pokládá“ – píše se v Kristiánově legendě. A pár tisíc takových lamželez by se Němcům opravdu hodilo v době, kdy se až do Bavor nesl z panonských pust jekot maďarských jezdců. Češi ale nebyli jen tlupa rváčů, podle všeho byli také veskrze obráceni na jedinou správnou víru té doby, tedy křesťanství – náleželi k diecézi řezenské. Zatímco Frankové i Germáni násilně šířili slovo Kristovo do všech stran, tak už přemyslovský kníže Bořivoj přijal křest zcela dobrovolně, což nemá u tehdejších pohanů obdoby. Také kulturní vyspělost českých kmenů byla pravděpodobně srovnatelná s Bavory, kteří navíc jako severní výspa bývalého římského impéria těžili z jeho dědictví. Na Sasy mohli Češi – co se kultury týče – shlížet dokonce spatra. Budeme mluvit německy? České země tedy byly pro Němce opravdový kauf, a tak není divu, že se o ně na počátku desátého století přetahovali. Jak už víme, tak ze sporu Sasů s Bavory vyšel jako vítěz saský vévoda a později král Jindřich I. Ptáčník. Kníže Václav svrchovanost Jindřichovu uznal a podle Kristiánovy legendy je dokonce pojilo vroucí přátelství. Jindřich dokonce Václavovi jako zbožnému křesťanu věnoval vskutku vzácnou relikvii – rámě svatého Víta, které sám dostal od francouzského krále. Je tedy jasné, že v čase panování knížete Václava nemůže být o poníženě patolízalském poměru Čechů k Východofranské říši řeč. Kníže navíc dostal spolu se svatým ramenem ještě zajímavou a vlastně fatální nabídku: Jindřich si přál, aby se české knížectví stalo právoplatnou součástí říše se všemi výhodami i povinnostmi, jež z takového spojení plynuly. Mělo by tedy stejné postavení jako třeba bavorské, švábské nebo durynské vévodství. Nic nenasvědčuje tomu, že by na toto spojení Václav přistoupil, ale spolu s historikem Dušanem Třeštíkem můžeme domýšlet důsledky takového kroku: „Nabídka samozřejmě znamenala, že by se Čechy staly součástí pozdější Německé říše, domýšleno dál, mluvili bychom dnes německy, byli bychom táhli s Hitlerem na Moskvu… To není přehnané, asi by to tak opravdu dopadlo.“ Jenomže 28. září roku 935 zakročil osud a české země čekala úplně jiná budoucnost. Praha v krvi Václavův bratr Boleslav měl jasnou vizi. Sotva by se chopil moci, tak by učinil přítrž česko-německému paktování, které se mu tolik eklovalo. A v tuto chvíli, kdy matka Drahomíra lomila rukama nad Václavovým mrtvým tělem, Boleslavova družina už táhla na Prahu a stínala všechny, kteří vyznávali věrnost mrtvému knížeti. Zabíjeli a vyháněli celé rodiny, ale také kněží z Václavových kostelů. „Je to důkaz, že nešlo jen o změnu na trůně, ale o změnu systému,“ píše Josef Pekař. Bylo jen otázkou času, kdy se Boleslav odhodlá ke vzpouře proti Germánům. Dalším logickým krokem bylo v co nejkratší době sjednotit české kmeny, což nelze jinak než silou. Zaútočil na česká knížata a jednoho po druhém si k sobě připoutával zákony a daněmi. Postupoval rychle, armáda se rozrůstala a Sasové nestačili vůbec zareagovat. Boleslavovi totiž přála štěstěna – v této zlomové chvíli král Jindřich I. Ptáčník onemocněl a roku 936 umírá. Východořímská říše přišla o svou hlavu a boje mezi vévodstvími o králova nástupce se opět rozhořely. Nakonec na říšský trůn usedá Jindřichův syn Ota I., vyhlašuje Boleslavovi válku, ale to už má český kníže zformovanou a dostatečně silnou armádu. Základy státu položeny Boje mezi Čechy a Sasy trvají dlouhých čtrnáct let, ale Boleslav stíhá i výboje jinými směry. Dobyl severní Moravu, Slezsko, Krakovsko, Halič až po Volyň a severní Slovensko k Pováží. Ve válce s Otou I. sice nakonec ustupuje a přijímá jeho svrchovanost, ale byl to akt spíše formální. Uprostřed Evropy totiž už na pevných základech stál rozlehlý, sebevědomý a samostatný stát, o jehož připojení k říši, jak to kdysi navrhoval Jindřich, se nedalo ani spekulovat. Úkol byl splněn. Vedle sebe teď stály dva válkou poměrně vyčerpané státy a zdálo se, že na nějakou dobu je vztah mezi nimi vyřešen. Napomohli tomu navíc Maďaři, kterým se opět zachtělo bavorských statků a které nakonec Ota spolu s Boleslavovými oddíly roku 955 na řece Lechu rozdrtil. Český kníže ale viděl, že v jednom ohledu závislost na říši stále přetrvává – církevní závislost na řezenském biskupství. Pokud tedy měla být česká země uznána jako opravdu samostatná, musela mít i samostatné české křesťanství a tedy i vlastní biskupství. Mezitím už se rozvíjel kult svatého Václava. Jeho rychlému šíření pomohla nejen mučednická smrt knížete, ale do jisté míry také „sjednotitelská“ politika Boleslavova. Lidé rádi a s láskou vzpomínali na dobrého knížete, který podle legend bořil vězení a šibenice, zatímco jeho bratr Boleslav, aby si udržel poslušnost ostatních slovanských kmenů, hrdelními tresty šetřit nemohl a navíc zavedl daně. Rozšiřující se kult svatého Václava hrál paradoxně Boleslavovi velmi do karet. Kanonizace z politických důvodů Každé knížectví potřebuje své centrum, své hlavní město, které budou ostatní české kmeny i zahraničí uznávat jako sídlo politické moci. Ovšem nejen politické, ale i církevní. Boleslav nechal velmi chytře přenést ostatky knížete Václava ze Staré Boleslavi do Prahy, kde je za veliké slávy pohřbil v rotundě svatého Víta. Už samotný akt přenesení se tehdy chápal jako svatořečení a bylo tedy nasnadě, že právě Praha, kde je pochován jediný slovanský světec, navíc člen vládnoucí dynastie, se stane městem sídelním. V tomto ohledu bylo počínání knížete Boleslava téměř geniální: v té době bylo velmi vzácné, aby měl nějaký národ „svého“ světce, navíc kanonizovaného krátce po své smrti. Václavova legenda se šířila do světa a mocně ji živil sám bratrovrah Boleslav. Lidé v polovině desátého století byli hladoví po svatých. Potřebovali někoho, kdo by nahradil pohanské bohy a bůžky, ke kterým se ještě před pár lety modlívali, které žádali o úrodu a na které se vztekali, pokud byla chudá. Prostému člověku byla putna nějaká trojjedinost boží, tu prostě nemohl pochopit. Ale takový svatý Václav, jeho lebka nebo kusy oděvu, k tomu už se dalo modlit jedna radost. Lidé se z široka daleka scházeli do Prahy a brzy je následovali i poutníci z ciziny. Věhlas mučedníka Václava se šířil a Boleslav tedy konečně mohl přistoupit k dovršení svého plánu, tedy k pokusu o zřízení pražského biskupství. Řezno Prahu nepustilo To se ale nakonec ukázalo skoro jako složitější než vybudování celého českého státu. O vytvoření pražského biskupství jednala v Římě abatyše kláštera svatého Jiří Mlada Přemyslovna s papežem Janem XIII. Nejsilnějším argumentem pro založení biskupství byl právě hrob svatého Václava a jeho kult. Protože ale české země stále spadaly pod diecézi řezenskou, hlavní slovo měl v celé záležitosti právě bavorský biskup. Tomu se samozřejmě nechtělo propustit bohaté české stádo oveček ze své ohrady, a tak k založení pražského biskupství došlo až po smrti knížete Boleslava, v roce 976. Boleslav stihl za svůj život hodně. Sjednotil české kmeny, rozšířil zemi, ale rozpoutal dlouholetou a vyčerpávající válku s mocným sousedem. Vymáchal si ruce v bratrově krvi, aby se pak hřál v jeho lesku. Položil základy českého státu, do kterých zazdil svatováclavskou legendu. Spoluvytvářel kult svatého Václava, který vyrostl v celonárodního patrona. Kdyby nebylo Václava, nebyl by Boleslav tím, kým byl. A kdyby nebylo Boleslava, nebyl by Václav tím, kým je dnes.