Podle historiků existovalo v dějinách několik otrokářských společností, jako starověké Řecko a Egypt, římská říše nebo arabský svět. Otroctví však nikdy nenabylo takových rozměrů, jaké způsobil obchod s africkými otroky v Americe po příchodu Španělů, Portugalců a dalších Evropanů.

Prvními oběťmi se stali indiáni, kteří se však brzy ukázali jako málo odolní. Otrokáři se tak zaměřili na černé Afričany, zvyklé na horké podnebí. 

Do roku 1865 americká ústava otroctví neřešila, ale díky 10. dodatku z roku 1790 se mohly některé státy řídit vlastními otrokářskými kodexy. Od roku 1808 začal platit zákaz dovozu otroků, z nichž první dorazili z Afriky na území USA v roce 1619.

Otroci jako pilíř zemědělství

Na jihu, hlavně v souvislosti s rozvojem pěstování bavlny na počátku 19. století, se však otrokářství rozvíjelo a stalo se pilířem zemědělského sektoru.

Stále více lidí, hlavně na severu země, si však uvědomovalo, že otroctví je neudržitelné a na síle získávalo abolicionistické hnutí. Asi nejznámějším abolicionistou se stal John Brown.

Jeho povstání si však v roce 1859 vyžádalo několik mrtvých a idol radikálů skončil na šibenici. Další vzpoury a útěky zorganizovali sami otroci.

Na politické scéně byla existence otroků předmětem sporů už od konce 18. století kvůli posouvání hranice oddělující otrokářský jih od severu.

Změna přišla s Lincolnem

Problém eskaloval poté, co byl na podzim 1861 prezidentem zvolen republikán Abraham Lincoln.

Ten vydal v září 1862 předběžné Prohlášení o zrovnoprávnění otroků vyhlašující, že počínaje 1. lednem 1863 budou všichni otroci v konfederovaných státech nebo oblastech dosud aktivně zapojených do vzpoury "nadále a po všechny časy svobodní". V té době již zuřila občanská válka, během níž se 13 jižních států (Konfederace) postupně odtrhlo od USA.

V předvečer občanské války, která skončila v dubnu 1865 vítězstvím Unie, žily na území USA čtyři miliony otroků a Lincolnovo prohlášení se také stalo signálem k náboru černochů do armády Unie, kde jich sloužilo více než 180 tisíc (pětina z toho zahynula).

Právní svobody se otroci dočkali v prosinci 1865, kdy se třináctý dodatek o zákazu otroctví stal součástí ústavy; stát Mississippi ho ratifikoval až v roce 1995.

Konec otroctví nesli mnozí Jižané nelibě a odpor vyvolávalo i chování států vítězné Unie k poražené Konfederaci. V této napjaté době například vznikla nechvalně známá rasistická organizace Ku Klux Klan.

Jedna z největších násilných migrací 

Obchod s otroky přes Atlantický oceán představoval jednu z největších násilných migrací v dějinách. Během tisíce let trvání novodobého otrokářství bylo podle údajů Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) z Afriky násilím vyvezeno 24 milionů lidí.

V Africe žilo v polovině 19. století 100 milionů lidí, podle počítačových modelů by však, nebýt otrokářství, mohlo v Africe v té době žít dvojnásobné množství lidí.

Obchod s otroky z počátku kontrolovali Portugalci, kteří většinu otroků prodávali v Evropě a na ostrovech v Atlantiku. Od poloviny 16. století se stala hlavním odbytištěm otroků Amerika.

Za největší obchodníky s otroky jsou považovány evropské koloniální mocnosti: Britové, Portugalci, Francouzi a Nizozemci. Největším trhem se postupně stala Brazílie, kde se prodala třetina všech otroků mířících do Ameriky.

V rámci "trojúhelníkového obchodu" putovaly z Evropy do Afriky šperky a zlato, z Afriky do Ameriky otroci a z Ameriky se do Evropy vracely komodity jako například cukr, káva, bavlna a tabák.

Jako první zrušila otroctví Británie

Vliv abolicionismu vedl postupně k zákazu otroctví. V roce 1833 ho zrušila jako první velmoc definitivně Británie, v roce 1848 zrušila otroctví ve svých državách Francie, v roce 1863 následovalo Nizozemsko a v Brazílii zrušili otroctví v roce 1888.

Část osvobozených otroků stála v roce 1847 při vzniku Libérie, která se stala první nezávislou republikou v Africe.

Až v roce 1980 zrušila otroctví Mauritánie, tento smutný jev však přežívá v mnoha zemích dodnes.