Celibát učitelek a státní recept na chleba: Bizarní zákony z dob první republiky oficiálně platily ještě předloni

Věděli jste, že jsme donedávna prakticky všichni ve skutečnosti byli banda naprostých vyvrhelů a podvratných živlů žijících mimo zákon? 

Teoreticky po nás totiž donedávna mohla jít policie třeba za to, že jsme nepomohli s lovem medvěda, upekli doma chleba nebo se přestěhovali. Až do konce roku 2023 se totiž v českém právním řádu stále vyskytovalo obrovské množství prastarých zákonů a předpisů, které sice už dávno nikdo nevymáhal, protože by to byl prostě nesmysl, ale technicky vzato stále platily.

Této legislativní noční můře zatnul tipec až „Zákon o zrušení obsoletních právních předpisů“, který nabyl účinnosti 1. 1. 2024 a jehož jediným účelem bylo seškrtat nadbytečný právní balast. 

A vlastně až právě díky výpisu zrušených zákonů a předpisů, jejichž kompletní seznam je k přečtení na třeba zde, se můžeme dozvědět, jak podivné, šťavnaté či prostě bizarní zákony nám tu v Česku ještě předloni regulérně platily.

Vybíráme pár obzvlášť peprných kousků:

Výchova, mravnost a sledování obyvatel

Tato kategorie ukazuje, jak moc si stát v minulosti nárokoval právo zasahovat lidem do soukromí.

Zákon o zrušení celibátu učitelek (1919): Až do vzniku První republiky nesměly být učitelky vdané. Jakmile se zasnoubily, přišly o práci. Předpis toto sice zrušil, ale sám o sobě pak v našem právu teoreticky "strašil" jako platná vyhláška dalších sto let.

Zákon o péči o pohlavně nemravnou mládež (1922): Dnes naprosto nepředstavitelný státní bič na dospívající. Tento zákon měl úřadům umožňovat zasahovat do „morálky a mravnosti“ tehdejší mládeže. Kde ale ležela hranice „mravnosti“, si určovaly úřady, jak se jim to zrovna hodilo.

Zákon o zrušení odměn udavačů daňových přestupků (1924): Ano, čtete správně. Oficiálně posvěcený systém, kdy stát lidem proplácel odměny za to, že na své sousedy nebo obchodní konkurenci „práskli“ daňový únik. Zrušovací zákon z roku 1924 paradoxně zůstal v platnosti až do současnosti.

Zákon o omezení práva stěhovacího (1919): V poválečné krizi stát lidem zákonem omezoval možnost se libovolně přestěhovat do větších měst, aby zabránil nedostatku potravin a bytů. Narušitelům hrozily tvrdé sankce.

Zákon o odstranění nevhodných názvů (1920): Tento předpis s lehce orwellovským názvem nařizoval plošné vymazání všeho, co připomínalo habsburský rod. Svůj účel splnil před sto lety, v roce 2023 už jsme měli s habsburky přeci jen o něco menší problém.

Absurdní státní mikromanagement

Od pletení svetrů po výrobu chleba.

Vyhláška o úpravě odměn v domáckém ručním pletení na jehlicích (1949): Dokonalá ukázka úřednického pekla. Ministerstvo stanovovalo mzdové tabulky pro lidi, kteří si po večerech doma pletli.

Nařízení o obchodu s vepřovým sádlem (1919): Hned po první světové válce bylo sádlo natolik kritickou komoditou, že stát vydal speciální nařízení regulující každý jeho dekagram. Kdo s ním spekuloval, riskoval přísné tresty. Takže pokud jste si v posledních sto letech udělali škubánky na sádle nebo něco podobného, dost možná jste se podle stále platného zákona stali narušiteli veřejného pořádku.

Zákon o výrobě chleba (1930): Pozor, stát neřešil hygienické postupy nebo něco podobného, ale nadiktoval recept. Jinak řečeno, zákon přesně upravoval, jaký podíl mouky, vody a dalších surovin se smí v chlebu objevit. Cílem bylo šetřit zdroji. Recept jako takový už ale stránky Poslanecké sněmovny bohužel nezmiňují, což je škoda, protože zkusit si upéct státem schválený pecen by určitě mělo něco do sebe.

Nařízení, jímž se zakazuje vývoz cukru (1918): Další z vyhaslých krizových předpisů. Na cukr se v nově vznikajícím Československu pohlíželo jako na strategickou surovinu a jeho vývoz bez státního posvěcení se rovnal pašeráctví.

Nařízení o zřízení Československé cukerní komise (1918): Na výše zmíněný zákaz rovnou navazovala i speciální vládní komise, která měla na všechny cukrovary a hromady řepy dohlížet.

Nařízení o obchodu tříslivy, surovými a vydělanými kožemi (1918): Kožedělný průmysl se bezprostředně po válce potýkal s nedostatkem materiálů na výrobu bot. Úředníci proto sepsali nesmírně podrobný předpis určující, kdo smí obchodovat i s tou nejmenší odřezanou kůží z telete.

Zvířata a zemědělské kuriozity

Největší zátěž platných nesmyslů u nás ležela v oblasti historického zemědělství a zvěrolékařství.

Zákon o odškodnění při nakažlivé obrně vepřů: Mezi tisícovkami norem se skrývala povinnost úředníků řešit tabulkové státní kompenzace za ochrnutá prasata.

Zákon o opatřeních proti dobytčímu moru a slintavce (1920): Ačkoliv dnes tyto nákazy podléhají moderním veterinárním postupům EU, u nás stále platily sto let staré izolační protokoly, které byly z dnešního pohledu naprosto úsměvné.

Vyhlášky o hubení medvědů, vlků a rysů: V ostrém kontrastu s dnešními přísnými pravidly, která velké šelmy chrání, v našem právu přežívaly staré předpisy, které k jejich hubení naopak plošně vyzývaly. Stát v nich lovcům oficiálně sliboval takzvané zástřelné (finanční odměny za každého zabitého vlka či medvěda) a naopak hrozil sankcemi těm, kteří by při organizovaných honech odmítli úřadům pomáhat.

Zákon přikazující obcím zřizovat povinné stanice pro hřebce: Z dob, kdy kůň znamenal hlavní tažnou sílu a dopravní prostředek, existovalo nařízení přikazující starostům zřizovat ve vesnicích oficiální "připouštěcí stanice".

Totalitní zvyky a zapomenutý plevel

Do balíku zrušených zákonů se logicky přidaly i absurdity z doby centrálního plánování nebo zbytečnosti, které se minuly účinkem už při svém vzniku.

Vyhláška o úpravách pracovní doby (1985): Komunistický režim lidem diktoval úplně vše, včetně přesných pravidel pro organizaci směn. Tyto staré socialistické struktury už dávno nahradil moderní zákoník práce, ale původní vyhláška překvapivě dál blokovala právní rejstříky.

Zákon o státním plánu rozvoje národního hospodářství (1966): Tento zákon fakticky vyhlašoval pětiletku, konkrétně tu od roku 1966 do 1970. Proč už nebyl potřeba, jistě není nutné obšírně vysvětlovat.

Nařízení o povinném očkování proti pravým neštovicím (1919): Pravé neštovice byly díky celosvětové očkovací kampani definitivně vymýceny na konci sedmdesátých let 20. století. Přesto u nás byla povinnost se proti nim očkovat legislativně zakotvena ještě předloni.

Nařízení o vojenském dozoru v závodech (1918): Relikt z doby transformace monarchie na samostatný stát. Úřady díky němu mohly v továrnách teoreticky udržovat vojenskou disciplínu a dozor ozbrojenců.

Zákon o zahájení činnosti pobočky Krajského soudu v Jihlavě (2008): I v moderní době vznikají obsoletní předpisy. Tento zákon byl přijat jen proto, aby soud na Vysočině mohl fyzicky zahájit práci. Jakmile se dveře soudu v roce 2008 otevřely, zákon přestal mít význam, ale bylo nutné ho oficiálně vyškrtnout až v rámci tohoto velkého úklidu.

Až úderem prvního ledna 2024 tak z Čechů spadlo potenciální břemeno, o kterém v naprosté většině případů neměli ani tušení. Úřady i obyčejní lidé tak mohou klidně spát bez obav, že po nich někdo bude chtít úřední povolení k upečení chleba nebo k ušití svetru.