Bizarní pivní potopa: Obří bečka praskla a ulici smetla čtyřmetrová vlna piva

Nešťastná shoda náhod a dobových okolností se v roce 1814 protnuly v tragickém a zároveň velmi neobvyklém výsledku. 

Jednalo se o dobu, kdy mezi sebou měly pivovary tendence soutěžit jak pánové na veřejných záchodech: Kdo měl vetší káď, ten byl větší borec. Jinak řečeno, čím větší bečkou na zraní piva se mohl podnik pochlubit, tím působil prestižněji.

Pivovaru Horse Shoe Brewery společnosti Meux & Co, který stál jedné londýnské křižovatce, se ale tahle soutěživost krutě vymstila.

Ke kritickému okamžiku došlo v pondělí 17. října 1814, jak píše portál Historic UK:  Vedoucí si všiml, že z obrovské sedmimetrové bečky sklouzla kovová obruč, usoudil nicméně, že se nejedná o žádný větší problém.

Velmi záhy ale fyzika předvedla, že obruče svírající kádě tam nejsou jako ozdoba: Samotné dřevo nevydrželo tlak zrajícího piva a káď explodovala. Tlak byl tak velký, že roztrhal nejen samotnou bečku, ale rovnou protrhl i další obrovské barely okolo a v jedné chvíli se tak vyvalil milion a čtvrt litrů tmavého piva typu porter.

Což zní na první dobrou jako vtipná kuriozita, ale lidem do smíchu zrovna nebylo: Přílivová vlna je zkrátka přílivová vlna a je celkem jedno, jaká tekutina ji zrovna tvoří. A z útrob pivovaru se vyvalila opravdu pořádná cunami: Vlna piva měla čtyři a půl metru a s ničivou silou smetla všechno, co jí stálo v cestě.

Zničila několik budov, povalila zdi a bohužel i zabila nevinné: Pivní potopa si vyžádala osm životů lidí, kteří zůstali pod sutinami či je smetl proud.

Lze najít zdroje, které tvrdí, že šťastnější obyvatelé, které nezasáhl první příliv, se nerozpakovali a honem nabírali „pivo zdarma“ do všech možných věder a kádi, co jen měli po ruce. Dokonce jsou k nalezení i hlášení o tom, že se někdo pivní potopy účastnil tak vehementně, že o několik dní později zemřel na otravu alkoholem a obětí celé havárie by tak nakonec mohlo být devět.

Jiní historici to ale považují jen za senzaci a tvrdí, že lidé naopak reagovali velmi ukázněně a především hledali uvězněné přeživší.

Historik Martyn Cornell to vysvětluje jasně: „Okolí pivovaru v té době obývali téměř výhradně irští přistěhovalci. A ti opravdu nebyli v oblibě dobových novin. Kdyby se tak místo pomoci vrhli na pivo, tehdejší noviny by o tom stoprocentně psaly. Jenže o ničem takovém v dobovém tisku nenajdete ani zmínku. Naopak, bezprostřední popisy situace uvádí, že hned po havárii byli všichni co nejvíc ticho, aby uslyšeli možná volání o pomoc přeživších. Drby o pijácích se začaly šířit až daleko později.“

Poněkud pobuřující událost ale přišla vzápětí: Soud totiž prohlásil havárii za zásah vyšší moci, pivovar nejenže nedostal žádný trest, ale vláda mu ještě vrátila už zaplacené daně za ztracené pivo. Poškození, kteří pod vlnou piva přišli o majetek či blízké, naopak od vlády neuviděli ani vindru.

Jeden víceméně pozitivní dopad ale událost nakonec přeci jen měla: Pivovarníkům došlo, že měřit se ve velikosti dřevěných kádí možná opravdu nebude až tak dobrý nápad a firmy začaly přecházet na jiná řešení.