Astronautům hrozilo, že zůstanou na Měsíci. Zachránil je nečekaný předmět. Teď šel do dražby.

Stačilo jediné nenápadné cvaknutí. V malé kabině lunárního modulu Eagle se znovu sepnul elektrický obvod vzletového motoru a Buzz Aldrin s Neilem Armstrongem pochopili, že se z Měsíce přece jen dostanou. K opravě přitom nepotřebovali speciální nářadí ani složitý přístroj vyvinutý inženýry NASA. Rozhodující roli sehrálo obyčejné plastové pero, které měl Aldrin schované v kapse skafandru.

Promáčknutý stříbřitý popisovač Duro Rocket se tak stal součástí jednoho z nejdramatičtějších, přesto dlouho nepříliš známých okamžiků mise Apollo 11. V červenci 1969 pomohl astronautům opustit měsíční povrch a vrátit se domů. O více než půlstoletí později se společně s poškozeným jističem prodal na aukci Sotheby’s v New Yorku za přibližně 18,1 milionu korun.

O historické předměty soupeřilo pět zájemců. Vítězný dražitel získal nejen pero, ale také ulomenou část spínače, kvůli níž musel Aldrin na Měsíci improvizovat. Aukční síň před prodejem odhadovala cenu obou předmětů na 16,9 až 25,4 milionu korun. Jejich skutečnou hodnotu však nelze vyjádřit pouze penězi. Připomínají okamžik, kdy se nejslavnější vesmírná výprava v dějinách ocitla v nebezpečí kvůli součástce, která byla tak malá, že si jí astronauti nejprve všimli jako obyčejného černého předmětu ležícího na podlaze.

Plastové péro Buzze Aldrina zdroj: Profimedia.cz

Ulomený spínač mohl astronauty uvěznit na Měsíci

Neil Armstrong a Buzz Aldrin přistáli s lunárním modulem Eagle na Měsíci 20. července 1969. Po historickém výstupu v oblasti Moře klidu se vrátili do stísněné kabiny, kde si chtěli před odletem alespoň krátce odpočinout. Jejich kolega Michael Collins mezitím sám obíhal kolem Měsíce ve velitelském modulu Columbia a čekal, až se k němu Armstrong s Aldrinem znovu připojí.

Právě při přípravě ke spánku si Aldrin všiml malého černého tlačítka na podlaze. Po bližším prozkoumání astronauti zjistili, že jde o ulomenou část spínače jističe, který sloužil k aktivaci vzletového motoru. Podle Aldrina šlo o nejhorší možný spínač, který se mohl poškodit. Bez jeho sepnutí nebylo možné přivést elektrickou energii k motoru, jenž měl lunární modul zvednout z povrchu Měsíce. Armstrong a Aldrin by se tak nemohli spojit s Collinsem ani zahájit cestu zpět na Zemi.

„Trochu se mi sevřelo srdce,“ vzpomínal Aldrin ve své autobiografii Magnificent Desolation. Ulomený spínač podle něj patřil ke klíčovému jističi potřebnému k tomu, aby se s Armstrongem mohli z Měsíce vůbec dostat.

Dodnes není úplně jasné, jak byl spínač poškozen. Astronauti se v kabině pohybovali v objemných skafandrech a na zádech měli těžké systémy podpory života. Stačil jeden nešikovný pohyb nebo náraz velkého batohu do ovládacího panelu. Aldrin později s nadsázkou uvedl, že on si myslí, že spínač ulomil Armstrong, zatímco Armstrong byl přesvědčený, že ho ulomil Aldrin. Ve své knize No Dream Is Too High z roku 2016 však Aldrin připustil, že za nehodu pravděpodobně nesl odpovědnost právě on.

Buzz Aldrin zdroj: Profimedia.cz

Jistič se totiž nacházel na jeho straně kabiny. Aldrin se domníval, že do něj zřejmě narazil těžkým batohem buď při přípravě na výstup, nebo při návratu z měsíčního povrchu. Později ale zdůrazňoval, že v dané situaci nebylo podstatné, kdo součástku poškodil. Důležité bylo pouze najít způsob, jak problém vyřešit.

Astronauti závadu nahlásili řídicímu středisku NASA v Houstonu. Technici se pokoušeli vymyslet, zda by bylo možné elektrickou energii přesměrovat z jiného okruhu. Do rána však žádné řešení nenašli. Podle Aldrinových vzpomínek jim Houston nakonec otevřeně oznámil, že napájení nelze přesměrovat.

Řešení tedy muselo vzniknout přímo v lunárním modulu. Aldrina napadlo, že by mohl do otvoru jističe zasunout prst a spínač ručně aktivovat. Jističem však procházel elektrický proud a astronaut nechtěl riskovat zásah elektřinou. Potřeboval proto najít předmět, který by byl dostatečně pevný, vešel se do úzkého otvoru a zároveň neměl kovový konec. V tu chvíli si vzpomněl na černý plstěný popisovač uložený v ramenní kapse skafandru.

Pero nebylo součástí standardního vybavení lunárního modulu. Aldrin si ho přivezl v rámci sady osobních potřeb, tedy několika drobných předmětů, které si každý astronaut mohl vzít na palubu podle vlastního uvážení. Nenápadná psací potřeba se však měla stát jedním z nejdůležitějších nástrojů celé mise. Aldrin plastový hrot opatrně přitiskl k jističi a zasunul jej dovnitř. Ozvalo se cvaknutí. Obvod aktivace motoru se znovu zapojil. Astronaut se však zpočátku bál pero odtáhnout. Pomalu uvolňoval tlak ruky a doufal, že jistič zůstane sepnutý. Když nakonec hrot zvedl, spínač držel.

„Pero splnilo svůj účel. Nakonec jsme se přece jen mohli vrátit na Zemi,“ napsal Aldrin.

Přistání na Měsíci zdroj: Profimedia.cz

Lunární modul mohl odstartovat, spojit se s Collinsem ve velitelském modulu a zahájit cestu domů. To, co mohlo skončit katastrofou, se díky Aldrinově duchapřítomnosti změnilo v další triumf mise Apollo 11.

Z nouzového řešení se stal historický artefakt

Incident s ulomeným spínačem ovlivnil také konstrukci následujících lunárních modulů. NASA nepovažovala závadu za bezvýznamnou náhodu. Inženýři proto začali jističe opatřovat ochrannými kryty, které měly zabránit jejich poškození při pohybu astronautů v těsné kabině. Po návratu z Měsíce získal Aldrin poškozený jistič i pero do své osobní sbírky. Oba předměty byly v průběhu let vystaveny v muzeu letectví a kosmonautiky v Seattlu i ve Smithsonianově Národním muzeu letectví a kosmonautiky ve Washingtonu.

Aldrin se je pokusil prodat už v roce 2022. Nabídky však tehdy nedosáhly stanovené minimální ceny, a pero s jističem proto nového majitele nenašly. Úspěšnější byla bílá palubní kombinéza, kterou astronaut během mise nosil. Ta se při stejné aukci prodala za přibližně 59,2 milionu korun.

Tentokrát už zájemci cenu vyšroubovali na zhruba 18,1 milionu korun. Součástí aukce byly také další předměty z Aldrinova osobního života a kariéry. V nabídce se objevila vlajka státu New Jersey, kterou vzal na Měsíc, kadetský portrét a studentské práce z vojenské akademie West Point nebo přibližně dvě desítky náramkových hodinek mapujících několik desetiletí jeho života.

Dražila se také figurka Buzze Rakeťáka, kterou Aldrinovi věnoval režisér filmu Toy Story John Lasseter. Právě po slavném astronautovi dostala animovaná postava své jméno. Mezi všemi nabízenými předměty však pero zaujímalo výjimečné místo. Nebylo pouze suvenýrem, který se dostal na Měsíc, ani osobní památkou slavného astronauta. Aktivně zasáhlo do průběhu mise a nahradilo součástku, bez níž nemuselo být možné opustit měsíční povrch.

Příběh pera Duro Rocket proto není jen kuriozitou z dějin kosmonautiky. Ukazuje, jak tenká hranice může oddělovat velkolepý úspěch od katastrofy. Mise Apollo 11 vznikla díky práci tisíců vědců, techniků a inženýrů, využívala nejpokročilejší technologie své doby a byla připravována celé roky. Přesto se v rozhodující chvíli její osud ocitl v rukou jediného člověka, který dokázal zachovat klid a použít obyčejný předmět neobyčejným způsobem.

Dnes už má pero nového majitele a jeho cena se vyšplhala nad 18 milionů korun. Nejdůležitější okamžik jeho existence však nastal dávno před aukcí. Odehrál se ve stísněné kabině na povrchu Měsíce, když se po zatlačení plastového hrotu ozvalo tiché cvaknutí. Pro většinu lidí by to byl bezvýznamný zvuk. Pro Neila Armstronga a Buzze Aldrina znamenal, že cesta domů je znovu otevřená.