Archeologové nevěřili vlastním očím. Mumie ukryté v bedně změnily pohled na ženy ve starověkém Egyptě

Více než sto let ležely v obyčejné dřevěné bedně, téměř zapomenuté v depozitáři Egyptského muzea v Káhiře. Když je vědci po 130 letech znovu otevřeli, čekalo je překvapení, které mění dosavadní pohled na život žen ve starověkém Egyptě. Kostry princezen totiž prozradily něco, co archeologové dlouhá desetiletí přehlíželi – královské ženy nebyly jen pasivními členkami dvora obklopenými luxusem. Byly fyzicky zdatné, ovládaly lukostřelbu a pravděpodobně i boj s dýkami a palcáty.

Nová studie zveřejněná v odborném časopise Frontiers in Environmental Archaeology zkoumala ostatky šesti členů egyptské královské rodiny z období Střední říše. Mezi nimi byly princezny Ita, Chenemet, Itaweret, Noub-Hotep i dosud neidentifikovaná žena, která mohla být princeznou Sathathormeryt. Většina z nich byla dcerami faraona Amenemheta II.

Jejich příběh začal už v roce 1894, kdy francouzský archeolog Jacques de Morgan objevil jejich hrobky v pohřebním komplexu Dahšúr. Vedle bohaté pohřební výbavy v nich našel také luky, šípy, dýky a palcáty. Archeologové tehdy předpokládali, že jde pouze o symbolické předměty určené pro posmrtný život, protože si jen stěží dokázali představit, že by je královské ženy skutečně používaly. Jenže právě tento předpoklad se nyní ukázal jako chybný.

Po převozu do Egyptského muzea v roce 1915 skončily mumie v jediné dřevěné bedně, která dostala jediné evidenční číslo. Ostatky pak na více než století zmizely z odborného zájmu. Situaci navíc komplikovalo to, že už v roce 1906 byly lebky odděleny od těl a odeslány na Káhirskou lékařskou školu. Tam se jejich stopa definitivně ztratila.

Teprve při katalogizačních pracích v roce 2020 narazila archeoložka Zeinab Hashesh z Univerzity Beni-Suef na zapomenutou bednu. Přestože lebky chyběly a měkké tkáně se dávno rozpadly, kostry zůstaly ve výjimečně dobrém stavu a umožnily detailní bioarcheologický výzkum.

Kosti promluvily po čtyřech tisících letech

Nejdůležitější stopy vědci našli na místech, kde se ke kostem upínají svaly, šlachy a vazy. Právě zde dlouhodobá fyzická zátěž zanechává charakteristické změny.

„Pokud člověk pravidelně vykonává fyzicky náročné činnosti, kost v místech úponů zesílí nebo vytvoří výrazné hřebeny a specifickou strukturu, aby lépe odolávala zvýšenému mechanickému zatížení způsobenému svalovou prací,“ vysvětluje hlavní autorka studie Zeinab Hashesh.

Přesně takové změny se objevily u všech zkoumaných princezen. Horní končetiny vykazovaly výrazný rozvoj svalových úponů odpovídající opakovanému natahování tětivy a stabilizaci zbraně při střelbě.

„U těchto osob jsme zjistili mimořádně výrazně vyvinuté horní končetiny, které odpovídají opakovaným a fyzicky velmi náročným pohybům, jako je natahování tětivy luku nebo stabilizace zbraně. To dokazuje, že se těmto činnostem věnovaly pravidelně po celý život.“

Podle vědců právě tento nález definitivně vysvětluje, proč byly princezny pohřbeny s luky, šípy, dýkami a palcáty.

Dýka pohřbena s princeznou Itou před 4000 lety zdroj: Profimedia.cz

„Nešlo jen o symbolické pohřební dary, ale o nástroje, které během svého života skutečně aktivně používaly.“

Každá kostra přitom vypráví vlastní příběh. Princezna Ita, která zemřela mezi 28. a 34. rokem života, měla mimořádně silně vyvinuté svalové úpony horní poloviny těla. To podle autorů naznačuje pravidelné používání dýk nebo palcátů.

Princezna Chenemet se dožila přibližně čtyřiceti let. Přestože trpěla řídnutím kostí, zachovala si velmi robustní úpony vazů, které svědčí o dlouhodobé fyzické zátěži. Princezna Itaweret přežila zlomená žebra i zlomeniny kostí na noze. Její kostra zároveň nese jasné známky zkušené lukostřelkyně. Stejné anatomické znaky objevili vědci také u princezny Noub-Hotep a krále Hora. I jejich kostry odpovídají lidem, kteří po mnoho let používali silné válečné luky. Obzvlášť náročné přitom bylo zvládnutí tehdejších jednoduchých luků.

„Napínání tětivy silného jednoduchého luku nevyžadovalo pouze značnou sílu horní poloviny těla, ale také specifický a stabilní úchop, který během let pravidelného tréninku trvale změnil stavbu kostí jejich rukou.“

Ani královský původ nechránil před zraněními

Výzkum odhalil i další překvapení. Přestože princezny patřily k nejvyšší společenské vrstvě, jejich život rozhodně nebyl bezstarostný. Na kostrách vědci našli stopy po zlomeninách, chronických infekcích i možných nedostatcích ve výživě. U několika sester se navíc objevily vzácné vrozené změny páteře, které naznačují, že jejich rodiče byli blízce příbuzní. Takové sňatky byly mezi egyptskými panovníky běžnou součástí snahy zachovat královskou krevní linii. Přesto se ukázalo, že tehdejší lékařská péče byla na mimořádně vysoké úrovni.

„Péče, které se těmto příslušníkům královské rodiny dostalo, patřila pravděpodobně k nejlepší v tehdejším světě. Skutečnost, že tato zranění se zahojila bez známek infekce nebo špatného srůstu kostí, představuje přímý důkaz o mimořádně účinné lékařské péči.“

Podle autorů studie ale výcvik princezen nesloužil jen k lovu nebo sebeobraně. Měl také hluboký náboženský význam. Nosily titul mesu-nisut, tedy královy děti, a hrály důležitou roli při rituálech spojených s božskou mocí faraona i představami o posmrtném životě. Hashesh se domnívá, že právě jejich postavení od nich vyžadovalo mimořádnou fyzickou i psychickou připravenost.

„V elitním prostředí Dahšúru byly tyto princezny aktivními účastnicemi náboženských rituálů. Jejich královský původ i role při zajišťování pokračování božského řádu po smrti vyžadovaly, aby byly disciplinované, fyzicky silné a schopné odborně zacházet se zbraněmi.“

Výzkum tak převrací zažitou představu o ženách na egyptském královském dvoře. Místo pasivních obyvatelek harémů se před námi objevují ženy, které od mládí procházely náročným výcvikem, lovily, účastnily se významných obřadů a byly připraveny zacházet se zbraněmi stejně sebejistě jako muži.

Možná nejzajímavější na celém objevu ale je, kde k němu došlo. Ne v nové pyramidě ani při velkolepých vykopávkách, ale v zapomenuté bedně v muzejním depozitáři. Připomíná to, že některé z největších archeologických objevů stále čekají na své znovuobjevení – stačí se na staré nálezy podívat novými metodami a bez předsudků.