Alex (50): Nálepka nechtěná mi zůstala i po tom, co jsem se snažila to za každou cenu změnit
20. 4. 2026 – 19:05 | Magazín | Jana Szkrobiszová
Alex se za každou cenu snažila změnit svůj osud. To, co se dělo za zavřenými dveřmi, dlouho zlehčovala. Když už si myslela, že má konečně vyhráno, přišlo překvapení, které nečekala.
Narodila jsem se jako dítě, které moje máma chtěla dát pryč. Nesnášela mého otce, který byl násilný. Už s ním měla dva syny a já jsem přišla doslova nevhod, když od něj chtěl odejít zjistila, že je těhotná. Chtěla mě dát pryč, ale už to bohužel nešlo. A tak jsem se narodila ještě dříve než byl termín.
Máma mi dávala jasně najevo kam patřím
Manželství mých rodičů bylo otřesné. Domov, ve kterém jsem vyrůstala se svými bratry, připomínal spíš vězení než místo, kam se člověk těší. Hádky a alkohol byly na denním pořádku. Máma mě sice vychovávala, ale nikdy jsem neměla pocit, že mě skutečně přijala. Dávalo mi najevo, že jsem přišla na svět jako nechtěná.
Můj starší bratr David se mě snažil chránit. Byl o sedm let starší a dobře viděl, že metr, který na nás máma uplatňuje, není stejný. Kdykoli na mě zvýšila hlas nebo se na mě obořila, postavil se přede mě a klidně řekl: „Ona za to nemůže, mami. Nech ji na pokoji.“
I přes nenávist mé rodiny jsem si splnila sen
Čím jsem byla starší, tím víc máma propadala zoufalství ze svého života. Atmosféra doma houstla a napětí se dalo krájet. Můj starší bratr mezitím odešel na vysokou a vlastně utekl do vlastního, svobodnějšího života. Se svým druhým bratrem Danem jsem si nikdy nerozuměla. Stejně jako máma mi dával najevo, že jsem navíc, že jsem přišla na svět ve špatnou chvíli a že kvůli mně musí vyrůstat v prostředí, které si nevybral. Až mnohem později mi došlo, jak moc mi to všechno pokřivilo pohled na sebe i na svět.
Jakmile jsem odmaturovala, chtěla jsem pryč. Vzala jsem první práci, našetřila alespoň minimum a pronajala si malý byt. Neměla jsem skoro nic, ale měla jsem něco mnohem důležitějšího – svobodu. Poprvé jsem nebyla pod vlivem mámy. Věděla jsem, že chci svůj život uchopit jinak. Toužila jsem pracovat s dětmi a pomáhat jim chránit jejich sny, které jim dospělí často nevědomky berou. Přihlásila jsem se na vysokou školu a krok za krokem si začala budovat vlastní cestu.
Pohádka plná lásky se změnila v drama
Pak jsem potkala Adama. Nevěřila jsem, že mě někdo může milovat tak bezpodmínečně. Všechno šlo rychle – a přitom přirozeně. Brzy jsme čekali dvojčata, Aničku a Adámka. Byla jsem nejšťastnější mámou na světě. S Adamem měl život najednou lehkost, jako by mi všechno vracel za to, čím jsem si prošla.
Jenže pak přišla diagnóza – roztroušená skleróza. A s ní se začalo všechno měnit. Adam se s nemocí nedokázal smířit. Myšlenka, že možná nikdy nebude tím otcem, jakým chtěl být, ho srážela čím dál níž. Postupně začal utíkat k alkoholu.
Každý den, kdy se propadal hlouběji, mi bolestně připomínal svět, ze kterého jsem kdysi utekla. Jenže tentokrát to bylo jiné. Adam byl nemocný. A já ho nedokázala opustit. Naučila jsem se žít nejen s jeho nemocí, ale i s jeho slabostí, která se stala součástí našeho každodenního života
Manžel mě nenáviděl přesto s ním zůstala
Adam můj manžel mě začal nenávidět. Při každé hádce mi opakoval: „Zkazila jsi mi život. Nechci s tebou žít.“ Plakala jsem, ale zároveň jsem byla přesvědčená, že když odejdu, nezvládne to. Možná jsem si to jen nalhávala. Jeho nemoc se zhoršovala a do toho nám dospívaly děti. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem pro ně chtěla úplně jiný život, než jaký jsem prožila já. A přesto se to nepovedlo.
Anička dospěla a udělala přesně to, co kdysi já – odešla. Utekla od nás. Snažila jsem se jí dovolat, psala jí, ale bez odpovědi. Až jednou se na displeji objevilo její jméno. Zaskočilo mě to. „Ahoj, zlato,“ vydechla jsem. Na druhé straně bylo chvíli ticho, pak řekla: „Mami, odejdi od táty. On tě utrápí.“ A zavěsila.
Pro syna jsem zůstala ztracená
Adam, náš syn, se mi mezitím začal vzdalovat jiným způsobem. Moje starosti o manžela ho odsunuly stranou a on sklouzl do party, která se motala kolem drog. Když jsem ho znovu tahala z dalšího průšvihu, podíval se na mě tvrdě a vmetl mi do tváře: „Radši se věnuj svému manželovi a mě nech na pokoji.“ „Adame, vždyť je to tvůj otec,“ řekla jsem zoufale. „Pro mě přestal být ve chvíli, kdy to vzdal,“ odpověděl bez zaváhání.
Dívala jsem se na něj a v očích mě pálily slzy. „A ty jsi to taky náhodou nevzdal?“ zašeptala jsem.
Rozplakal se. A pak zase zmizel z mého života na dlouhou dobu.
Každý den sleduji, jak se můj manžel ztrácí ze světa – pod tíhou alkoholu i své nemoci – a stále častěji si kladu otázku, jak z toho ven.
