Závisí osud Evropy na zdraví alžírského prezidenta? Do jisté míry ano

MAGAZÍN - Magazín autor: luk

Po dvou mrtvicích je upoután na invalidní vozík, nemůže skoro mluvit, podle hlasů z jeho nejbližšího okolí je už duchem nepřítomen a na veřejnosti se objevuje jen výjimečně. Přesto na alžírském prezidentovi Abdalu Azízovi Buteflikovi podle mnoha evropských diplomatů a politiků do jisté míry závisí osud Evropy.

Alžírský prezident Abdal Azíz Buteflika

Alžírský prezident Abdal Azíz Buteflika,zdroj: Profimedia.cz

Je jen otázkou času, kdy skončí dlouhá éra vlády Butefliky, který v čele země stojí už od roku 1999. Ale co bude potom? Mnozí se obávají, že Alžírsko pak zachvátí chaos a možná i občanská válka.

Od vyhlášení nezávislosti na Francii v roce 1962 je u moci Fronta národního osvobození (FLN), která prosazovala socialistickou politiku. Proti ní stojí islamistická opozice. Nevyhlášená občanská válka mezi těmito dvěma tábory si vyžádala nejméně 150 tisíc mrtvých, a to ještě dávno předtím, než se islamismus stal aktuální hrozbou i v jiných zemích.

Buteflikovi se podařilo konflikt urovnat šikovnou kombinací represí, vstřícných gest a sociálně-politických ústupků. Až zemře, stará nenávist znovu vypluje na povrch a její důsledky budou zřejmě ještě horší než kdysi. Přestárlým alžírským mocenským elitám se totiž nepodařilo vychovat si nástupce a islamisté se budou snažit dostat k moci posíleni existencí Islámského státu na straně jedné a rozpadem státních struktur v sousední Libyi na straně druhé.

Další migrační vlnu z Alžírska by Evropa unesla jen těžko

A co má tohle všechno společného s Evropou? Víc než si myslíme, píše Thomas Schmid v komentáři pro německý deník Die Welt. Případná další občanská válka v Alžírsku by totiž dala do pohybu opravdu mohutnou uprchlickou vlnu - odhady hovoří až o patnácti milionech lidí. A jelikož země nadále zůstává úzce napojena na Francii, většina by jich s největší pravděpodobností zamířila právě tam.

Pokud by se k tomu došlo ještě před francouzskými prezidentskými volbami, mohlo by se klidně stát, že by krajně pravicovou kandidátku Marine Le Penovou poslali voliči do Elysejského paláce již v prvním kole.

To by pak pro přežití Evropské unie byla možná ještě větší rána než brexit. A i kdyby tento katastrofický scénář nenastal, poslouží Alžírsko jako symbol a příklad toho, jak křehká je relativně vysoká stabilita, jíž si západní Evropa po celá desetiletí užívala.

Krize, kam se podíváš: Uvnitř i kolem

Krizí sice evropské společenství od 50. let zažilo požehnaně, dnes je ale EU konfrontována s několika krizemi najednou. A co je ještě horší: Je obklíčena krizovými ohnisky, která může ovlivnit ještě mnohem méně než svá vlastní.

Pokud jde o krize vnitřní, tak k těm můžeme počítat stále ještě nezachráněné euro, propast mezi Severem a Jihem, srovnatelnou propast mezi Východem a Západem, možné selhání státu nejen v Řecku, ale i v Itálii, neliberální vlády ve dvou členských státech (Maďarsko a Polsko), brexit a vzestup euroskeptických stran.

A co hrozí zvenčí? Putinova nová mocenská geopolitická hra, Erdoganova snaha udělat z Turecka prezidentskou diktaturu, závislost Evropy na Turecku v otázce migrační krize, neúspěch dosavadní blízkovýchodní politiky, rozpad Libye a neschopnost mezinárodního společenství ukončit válku v Sýrii.

V neposlední řadě hraje roli i nástup prezidenta Donalda Trumpa, který příliš nevěří na transatlantické partnerství. Bez tohoto partnerství by přitom samotná myšlenka jednotné Evropy byla nemyslitelná.

Konec jednotné Evropy?

Řečeno vojenskou terminologií: Evropu čeká boj na několika frontách, který ve svém nynějším stavu není schopna zvládnout. Konec jednotné Evropy tak začíná dostávat reálné obrysy.

Pokud tomu chceme zabránit, je nutné si uvědomit, co k tomuto stavu vlastně vedlo. Sjednocená Evropa je jedinečným pokusem spojit státy oslabeného a dlouho rozervaného kontinentu mírovou cestou - a především nikoliv na základě moci, ale práva.

Dlouho předtím, než se začalo mluvit o globalizaci, byla evropská myšlenka vizionářskou předzvěstí doby, v níž se velké otázky jako ekonomika, ekologie nebo terorismus nezastaví na hranicích jednotlivých států. Evropská unie je prvním politickým útvarem, v němž získala Kantova idea federalismu svobodných států konkrétní obrysy.

Proč toto unikátní mírové dílo ztratilo svůj lesk? Protože bylo založeno na premisách, které se ukázaly být chybné. Když v roce 1989 padla železná opona, považoval to Západ za nečekanou, ale vítanou a šťastnou událost, která umožní další velký krok směrem k evropské integraci.

Rozšiřování Evropské unie na východ se oslavovalo jako znovusjednocení (téměř) celé Evropy. Zapomnělo se ale na to, že Evropské společenství před rokem 1989 s existencí této velké Evropy vůbec nepočítalo. Nikdo si tehdy na chybějících 100 milionů Evropanů nestěžoval.

Jelikož rozdělení Evropy bylo od 40. let samozřejmostí, přehlédl se fakt, že to byla právě studená válka, která se stala základním předpokladem úspěchu evropského projektu. Díky ní byla západní Evropa pod ochranným deštníkem USA po čtyři desítky let bezpečným místem.

V tomto prostoru pak byla radost zkoušet v praxi nové ideje spolupráce mezi jednotlivými státy. Evropské sjednocení bylo možné právě díky tomu, že si západní Evropa mohla dovolit dočasně opustit dynamiku obvyklé mocenské politiky. Dvě generace Evropanů tak vyrůstaly v - do té doby nevídané - představě, že mír je samozřejmost a přirozený stav věcí.

Evropa se zaobírá především sama sebou - a doplatí na to

To samozřejmě neznamená, že se Evropa nestarala a nestará i o své geografické okolí – ať už jde o Afriku nebo Středomoří. Její hlavní úsilí ale bylo vždy zaměřeno dovnitř. Kvůli tomu propásla možnost přizpůsobit se chodu dějin a připravit se na něj. Tváří v tvář velkým zatěžkávacím zkouškám, jako jsou Putinovy mocenské ambice nebo uprchlická krize, proto Evropa nestojí na jednotných pozicích, ale s vášní sobě vlastní se raději věnuje tak zásadní otázce, jako je volba nového předsedy Evropského parlamentu.

Vždyť se stačí podívat jen na unijní summity. Každý z nich ukazuje, jak EU bezradně přešlapuje na místě, když se má pustit do velkých věcí nebo řešit výjimečnou situaci. Navzdory neustálým krizovým managementům jí chybí cit pro okamžik velkého nebezpečí a pro to, co je proti němu třeba udělat.

Unie vznikla jako absolutně mírový projekt a nepřipravila se na válku. To bylo jistě sympatické, ale zároveň také naivní. V zájmu své existence nyní stojí před dosud neznámým úkolem: Musí se vyzbrojit na novou dobu kumulovaných krizí, ne-li katastrof. A na to už dosavadní model grémií a summitů nestačí.

Evropa potřebuje nabrat dech, získat nový impuls. Její ztroskotání už není tak nemyslitelné, jak se ještě nedávno zdálo. Musí s ním počítat každý, kdo chce jednat zodpovědně. S dosavadní lehkomyslností evropskou jednotu zachránit nelze. A co víc – k zodpovědnosti dnes bohužel patří i to, aby se nachystaly případné nové cesty pro postunionistickou Evropu.

Stačí si jen představit, co by znamenalo neudělat všechno pro to, aby se tomuto bankrotu zabránilo. Blázen je ten, kdo považuje Alžírsko za vzdálenou zemi.

Tagy: Francie Německo zahraničí Evropská unie Alžírsko migrační politika uprchlická krize Rusko vs EU francouzské prezidentské volby 2017

Zdroje: Die Welt