Proč se v Německu tak těžko hledal nový prezident

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

V neděli v poledne si Německo zvolilo nového spolkového prezidenta, který vystřídá dosluhující hlavu státu Joachima Gaucka. Žádné drama to ale nebylo. Na dalších pět let se 19. března nastěhuje do zámku Bellevue jednašedesátiletý sociální demokrat Frank-Walter Steinmeier.

Frank-Walter Steinmeier

Frank-Walter Steinmeier,zdroj: Profimedia.cz

Steinmeier sice nebyl jediný uchazeč o funkci hlavy státu, ale stála za ním drtivá část těch, kdo o ní rozhodoval. A i když byl podle průzkumů jedním z nejoblíbenějších politiků, jde především o kompromisního kandidáta vládnoucí velké koalice. Hlasování tak naznačuje, jak by mohlo vypadat vyjednávání po parlamentních volbách, které se konají zhruba za půl roku.

Hledali, hledali - a nakonec našli

Sedmasedmdesátiletý Gauck, který je ve funkci od roku 2012, je mezi Němci natolik oblíbený, že by jej kancléřka Angela Merkelová ráda viděla v Bellevue ještě jedno funkční období. Post by býval bez problémů obhájil, s ohledem na svůj věk (od září 2015 je nejstarším německým prezidentem v dějinách a na konci druhého mandátu by mu bylo 82 let) ale znovu kandidovat odmítl.

Kancléřka pak ne a ne najít někoho, kdo by se za její konzervativní unii CDU/CSU chtěl o prezidentský úřad ucházet, anebo kdo by zároveň byl přijatelný i pro koaliční sociální demokraty (SPD). Nabídku kandidovat odmítli například evangelický teolog Wolfgang Huber, předseda ústavního soudu Andreas Vosskuhle, předseda Spolkového sněmu Norbert Lammert nebo šéf úřadu práce Frank-Jürgen Weise.

Sociálním demokratům se pak podařil husarský kousek, když jako menší koaliční strana prosadili jako společného kandidáta vládní koalice právě ministra zahraničí Steinmeiera. Nebylo sice jisté, že jej všichni konzervativci při volbě opravdu zakřížkují, ale to ani tak nesouviselo s jeho osobou, jako spíše s frustrací z toho, že CDU/CSU prostě nebyla schopná najít a nasadit vlastního kandidáta.

Protikandidáti? Jen jména do počtu…

O dalších čtyřech kandidátech se mnoho nemluvilo a některé vlastně ani nešlo brát příliš vážně. Třeba Alexandera Holda, který je známý ze soudní show na televizní stanici Sat1 – něco jako kdyby se u nás o úřad hlavy státu ucházela soudkyně Barbara. Holda ke kandidatuře přemluvilo hnutí Svobodní voliči.

Známý satirik Martin Sonneborn zase navrhl za společného kandidáta Pirátů a své parodické strany nazvané Strana (Die Partei) svého otce Engelberta. Žertem to zdůvodnil tím, že tatínek je pro prezidentský úřad přímo předurčen, protože má tmavý oblek.

Alternativa pro Německo vyslala do boje svého 74letého místopředsedu Albrechta Glasera a za Levici se o post ucházel sociolog a politolog Christoph Butterwegge. Šlo ale v podstatě o kandidáty do počtu. Dalšího mohl teoreticky navrhnout každý z volitelů, to se ale stává jen zcela výjimečně.

Německý prezident je spíš pro ozdobu

Spolkový prezident reprezentuje Německo navenek, uzavírá mezinárodní smlouvy, vyhlašuje a podepisuje zákony, uděluje milost, jmenuje a odvolává kancléře na žádost Spolkového sněmu, jmenuje a odvolává ministry na návrh kancléře, jmenuje a odvolává spolkové soudce, úředníky, důstojníky a poddůstojníky, svolává Spolkový sněm a může ho ve výjimečných případech rozpustit. Může také vyhlásit stav ústavní nouze. Aby jeho nařízení nabyla platnosti, musí být ale v naprosté většině kontrasignována spolkovým kancléřem nebo příslušným ministrem.

Volba je kombinací celostátního a zemského systému

Prezident se volí na pět let a může kandidovat i na druhé funkční období. Volí jej Spolkové shromáždění. To je sbor volitelů složený (tentokrát) ze 630 poslanců Spolkového sněmu a stejného počtu zástupců šestnácti spolkových zemí, který se schází jen a pouze při volbě prezidenta. Tento počet se ovšem na základě volebního zákona mění. V prvním kole je potřeba absolutní většina hlasů, ve třetím stačí většina relativní.

Žádná ze stran nemá ve sboru 1260 volitelů většinu, Steinmeier byl nicméně zvolen již v prvním kole. 

Ze spolkových zemí vysílají politické strany volitele podle poměrného zastoupení v zemských sněmech. O prezidentovi tak hlasují i volitelé za strany, které ve Spolkovém sněmu nejsou. Tyto strany často posílají hlasovat i své sympatizanty z řad známých osobností a celebrit, což má být symbolem pro to, že prezidenta nevybírají jen politici.

Letos byli mezi voliteli například trenér fotbalové reprezentace Joachim Löw, vydavatelka Friede Springerová, zpěvák šlágrů Roland Kaiser, rocker Peter Maffay, kabaretiér Volker Pispers nebo herečka Veronica Ferresová.

Němci by rádi volili přímo, ústava to ale nedovoluje

Téměř tři čtvrtiny Němců se v nedávném průzkumu YouGov vyslovily pro přímou volbu prezidenta, kterou ale ústava i s ohledem na špatné historické zkušenosti z meziválečné výmarské republiky neumožňuje.

Přímo zvolený říšský prezident Paul von Hindenburg totiž mimo jiné jmenoval kancléřem Adolfa Hitlera. Ústava obsahuje i řadu dalších ustanovení, která mají vyloučit opakování událostí z počátku třicátých let, kdy se k moci dostali nacisté. Tím jsou zdůvodněny i nynější slabé prezidentské pravomoci, které za výmarské republiky byly naopak značné.

Omezené kompetence ovšem neznamenají, že by na prezidenta nebyly kladeny vysoké nároky – minulí spolkoví prezidenti (zatím jich po válce bylo 11) byli vesměs výrazné osobnosti. Hned ten první – Theodor Heuss – se například zasadil o to, aby se hlava státu nevolila přímo. Lid by se podle něj mohl nechat velmi snadno zmanipulovat falešnými sliby a populistickými řečmi, což už Německo zažilo - a s tragickými následky.

Gauck je morální autoritou, má ale i své kritiky

Odcházející Gauck je výraznou morální autoritou a při volbě ho před pěti lety podpořilo 80 procent volitelů. Základním tématem jeho funkčního období byla svoboda a větší angažovanost Německa ve světě – včetně té vojenské.

Nijak se netajil ani svým odporem vůči politice Vladimira Putina. Nikdy nebyl na oficiální návštěvě Moskvy a v roce 2014 bojkotoval zahájení olympijských her v Soči. Distancoval se ovšem také od nejslavnějšího výroku svého předchůdce Christiana Wulffa, že islám patří k Německu.

Zasazoval se o dodržování lidských práv ve světě, kritici mu ale vytýkají, že doma byl spíše nevýrazný. Uznání pro něj prý bylo důležitější, než hledání odpovědí na nepříjemné otázky. Jeho pojetí svobody a odpovědnosti podle kritiků víceméně patří do 19. století. Nedokázal například nabídnout orientaci těm, kdo trpí stinnými stránkami globalizace a hospodářské modernizace.

Steinmeier chce být protiváhou populistů

Steinmeiera, který 5. ledna oslavil 61. narozeniny, pokládala většina volitelů za vhodného adepta. Má za sebou výraznou politickou kariéru. Byl ministrem zahraničí v letech 2005 až 2009 v první vládě velké koalice Angely Merkelové - jako první ministr zahraničí za SPD od doby Willyho Brandta. V roce 2009 byl neúspěšným kandidátem SPD na kancléře a od prosince 2013 až do letošního ledna znovu šéfem diplomacie ve vládě velké koalice.

V letech 1999 až 2005 byl ředitelem úřadu spolkového kancléře. Z té doby pochází jedna ze stinných stránek jeho kariéry: čelil obvinění, že záměrně oddaloval propuštění německého občana tureckého původu Murata Kurnaze, který byl kvůli podezření z terorismu několik let neoprávněně zadržován v americké věznici na Guantánamu.

V posledních týdnech Steinmeier, který se stal teprve třetím prezidentem za SPD, hodně jezdil po Německu a představoval se volitelům. Říká, že chce být protiváhou populistů. Počítá se také s tím, že by po 19. březnu mohl v zámku Bellevue vytvořit něco na způsob alternativního ministerstva zahraničí.

Dal už jasně najevo, že udělá vše pro to, aby se nezpochybnilo transatlantické spojenectví. Už před volbami amerického prezidenta varoval, že Donald Trump je hrozbou pro USA a světovou bezpečnost.

Tagy: Německo zahraničí Evropská unie německá politika evropská politika volby v Německu

Zdroje: Vlastní