Kdo si počká, ten se dočká? Proč se Izrael nehrne do řešení konfliktu s Palestinci

MAGAZÍN 9. 3. 2016 21:00 - Magazín autor: Zdeněk Gazur

V izraelsko-palestinském konfliktu už dlouho nenastal výraznější posun. Do značné míry je za tím přesvědčení Izraele, že než dělat ukvapená rozhodnutí nebo přicházet se "zaručenými" řešeními, je lepší prostě počkat na vhodnou příležitost. Třeba i roky. Taková je současná strategie malé země na Blízkém východě.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu na obhlídce plotu na hranici s Jordánskem

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu na obhlídce plotu na hranici s Jordánskem,zdroj: Profimedia.cz

Bezpečnostní strategie státu Izrael může na první pohled působit nelogicky. Mnozí znalci blízkovýchodní problematiky pozvedávají obočí třeba nad skutečností, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu dlouhé roky označoval íránský jaderný program za faktickou existenciální hrozbu pro židovský stát, ale zároveň odmítal snahy mezinárodního společenství o jeho zprůhlednění.

Írán v lednu dostál požadavkům loňské dohody s šesti velmocemi (Francie, Británie, USA, Rusko, Čína a Německo) ohledně svého jaderného programu. V dohodě se zavázal k vyřazení části centrifug na obohacování uranu, přestavbě vybraných zařízení na výzkumná pracoviště a k přebudování těžkovodního reaktoru ve městě Aráku, aby nevyráběl významnější množství plutonia. Spojené státy a EU vzápětí po splnění podmínek ohlásily zrušení protiíránských sankcí.

Netanjahu dohodu dle očekávání opakovaně zpochybnil, aniž by však nabídl obstojnou alternativu. Výraz "zpochybnit" je přitom vlastně pouhým eufemismem: dosažení dohody označil za "historickou chybu pro celý svět".

Řada pozorovatelů si to to vyložila tak, že šéf izraelské vlády jednoduše žádné řešení nechce a byl by raději, aby situace mezi Jeruzalémem a Teheránem zůstala trvale na mrtvém bodě.

Stejně tak se nezdá, že by izraelští činitelé měli jasnou odpověď na to, jak pokročit ve vleklém konfliktu s Palestinci. Izrael přitom téměř ze všech stran čelí ostré kritice za okupaci Západního břehu a izolaci Pásma Gazy, a zároveň mu hrozí, že pokud nebude důrazněji usilovat o vyřešení územních sporů k oboustranné spokojenosti, bude muset obětovat buď svoji demokracii, nebo židovskou demografickou majoritu.

Jen mizivý počet členů izraelské vlády přitom přichází s realistickými plány, které by jednou mohly vést k ukončení konfliktu.

Raději vyčkat

Důvody skrývající se za tím, proč Izraelcům (alespoň zdánlivě) chybí konstruktivní bezpečnostní agenda, však nejsou nelogické. Jsou spíše výsledkem přesvědčení, že stávající problémy židovského státu nemají aktuálně žádné funkční řešení a hledání rychlých "záplat" je nebezpečně naivní.

Jakési odsouvání problémů na neurčito a čekání na vhodnou šanci k jejich úspěšnému řešení tedy není důsledkem neexistence izraelské strategie; je naopak její podstatou.

Tato strategie se čas od času může jevit jako špatná, rozhodně však není absurdní, upozorňuje Nathan Sachs, expert na blízkovýchodní problematiku z washingtonského think-tanku Brookings Institution.

Izraelský strategický konzervatismus, názor, že je lepší počkat a s problémy se vypořádat, až když přijde vhodná příležitost, není ve své podstatě vůbec hloupý a zemi dobře posloužil už mnohokrát. V případech, jako je izraelsko-palestinský konflikt, je však bezpochyby na škodu.

Netanjahu ve světě platí za jestřába izraelské politiky, který nemá rád kompromisy. V jádru však není ani tak dravý, jako spíše konzervativní: vůči změnám se staví hluboce pesimisticky a věří, že Izrael, malá země ležící ve velmi nestabilním regionu, si nemůže dovolit zbytečné chyby založené na ukvapených rozhodnutích.

Takový postoj však izraelského premiéra nemusí nutně stavět do role válečného štváče; není ani známkou slabosti nebo zbabělosti, byť je Netanjahuova rétorika do značné míry založena na strachu. Spíše než za reformátora je Netanjahua z hlediska způsobu vedení země možné považovat za vysoce postaveného "správce", který si uvědomuje, že každý krok vedle může znamenat obrovské ztráty.

Palestina jako šrapnel?

S přihlédnutím k izraelsko-palestinskému konfliktu tento postoj už před lety trefně okomentoval nikoliv Netanjahu, ale ministr obrany v jeho vládě Moše Jaalon. Ostře se vyjádřil proti myšlence solucionismu, tedy tendenci přicházet s nedostatečně promyšlenými řešeními jen za cenu řešení samotných. S takovou nedočkavostí podle něj nelze řešit vleklé konflikty ani řadu jiných problémů, s nimiž se země na jihovýchodním pobřeží Středozemního moře dlouhodobě potýká.

Dnešní patová situace prý netkví v nedostatku politické vůle nebo vynalézavosti, ale mimo jiné v odmítavém postoji Palestinců k myšlence sionismu, tedy přesvědčení, že Židé mají právo na vlastní stát. Teprve až tato otázka bude vyřešena, může dojít k oboustranné funkční dohodě, jak je přesvědčen Jaalon i Netanjahu.

Problém však je, že něco takového se v blízké době zcela určitě nestane.

Izraelský strategický pesimismus je patrný zejména tehdy, když tamní představitelé jen velmi mlhavě hovoří o tom, jak by si eventuální řešení konfliktu představovali. Netanjahu se sice v minulosti už několikrát nechal slyšet, že by "za určitých okolností" byl pro vznik dvou států pro dva národy, jeho spolustraníci z pravicového bloku Likud však něco takového otevřeně odmítají.

Naftali Benet, šéf pravicové národně-náboženské strany Židovský domov, vágní postoj izraelských politiků k hledání řešení přirovnal v roce 2013 k problému svého přítele z vojny, kterému se do těla dostal kus šrapnelu. Otázkou bylo, zda jít na operaci a riskovat, že zůstane ochrnutý, nebo se se střepinou žít dál a moci chodit, byť s bolestmi.

Pokud jde o Palestince, je Izrael podle Beneta ve stejné situaci a měl by si raději zvyknout na nepříjemnost aktuálního stavu věcí, než riskovat katastrofu ve snaze konflikt vyřešit.

Obdobnou logiku aplikují Izraelci i na politiku vůči Íránu. Izraelská televize v srpnu odvysílala uniklé podrobnosti z jednání bezpečnostního kabinetu vlády, na kterém bývalý ministr obrany Ehud Barak hovoří o případném vojenském úderu na íránská jaderná zařízení.

Barak, Netanjahu i tehdejší ministr zahraničí Avigdor Lieberman se tehdy vyslovili pro útok, rozhodnutí ale zablokovali další izraelští činitelé včetně Jaalona. Vláda se tak nedohodla ani na vojenské akci (která by stejně představovala jen krátkodobé řešení), ani se nepokusila vyjednat životaschopnou dohodu. Místo toho zvolila zachování statu quo.

Mezi cynismem a ideály

S postojem, který v současnosti Jeruzalém zaujímá, se jeho vztahy s Palestinci (a také Íránci, kteří však Izrael ani neuznávají) nejspíš nezmění ještě velmi dlouho. Zůstanou na mrtvém bodě do té doby, dokud nedojde k fundamentální změně ovzduší, ať už je řeč o generačním názorovém posunu v izraelské společnosti, nebo o dramatických změnách poměrů v regionu, konstatuje Sachs ve své analýze pro odborný časopis Foreign Affairs.

Obezřetný strategický přístup má smysl jen tehdy, pokud vám čas hraje do karet. V tomto ohledu má Izrael částečně navrch.

Mnohé arabské země, považované za tradiční nepřátele Izraele, se topí ve svých vlastních konfliktech a pro židovský stát proto v současnosti nepředstavují větší hrozbu. Co se týče palestinské otázky, tam už Izrael v tak výhodné pozici není, neboť mimo jiné čelí mezinárodní kritice za řadu sporných kroků, které v Gaze i na Západním břehu v uplynulých letech učinil.

Jak již bylo řečeno, izraelský postoj není absurdní, zejména v kontextu současné geopolitické situace, v níž se země nachází. Izraelští představitelé přesto nemohou přehlížet dlouhodobé důsledky svých často váhavých kroků. Na mnohém přitom mohou zapracovat.

Kromě zlepšení vztahů se Spojenými státy je to ona pragmatická "zlatá střední cesta" mezi cynismem a idealismem, která by Izraeli mohla pomoci nejen v řešení konfliktu s Palestinci.

Tagy: zahraničí Izrael Palestina izraelsko-palestinský konflikt izraelská politika války a ozbrojené konflikty

Zdroje: Vlastní