Jan Hus je aktuálně v čele ankety o největšího českého hrdinu. Patří tam podle vás?
Není to tak dávno, kdy podobnou anketu o největšího Čecha málem vyhrál Jára Cimrman. Je to ale do značné míry dáno tím, kdo je zrovna v daném roce více komunikován, letos je to díky výročí Jan Hus. Řekl bych, že spíš než typickým hrdinou byl mistr Jan Hus člověkem, který měl odvahu přemýšlet a metodou myšlení je pochybnost. To mi připadá důležité, jeho myšlení se dostalo do komplikované situace a je příznačné pro politicky a nábožensky rozjitřenou dobu. Když Hus mluvil nahlas o svých pochybnostech, sám k té rozjitřenosti přispěl. U významných osobností ale pozorujeme dvě odlišné věci – jejich skutečný život a legendu. Pro mě je zajímavý Hus jako konkrétní člověk, o kterém se toho ví méně.

Husa vidí jinak národní obrození, jinak masarykovská první republika a jinak ho pojímali komunisté. Co stále na Husovi láká k novým interpretacím?
Podstata toho, proč je Jan Hus pořád zajímavý, je asi skutečnost, že to byl člověk, který se odhodlal hlásat něco, co se nahlas neříkalo, měl odvahu jít do čela reformy, a to lidi láká dodnes. Každá generace má tyto tendence a snaha odvolávat se na osobnosti, které je reprezentují, je trvalá. Například pro dobu národního obrození byl Hus postavou, kterou šlo velmi dobře přizpůsobit potřebám povznesení národního sebevědomí, pak komunisté, ti ale Husa jen těžce zneužili.

V současnosti si Češi Husa připomněli filmem Jiřího Svobody, který mimo jiné vyvolal debatu o tom, že současné církevní restituce odporují tomu, co Hus hlásal. Není to další "použití" Husa k aktuálním potřebám?
Loni vznikl film o životě Cyrila a Metoděje, letos o Janu Husovi a oba jsou úděsné. Ukazují jen podivné karikatury. Jan Hus je představen jako mladičký útlý radikál, ale on byl vše jiné, jen ne mladičký radikál! Byl rektorem univerzity a jedním z nejvzdělanějších lidí té doby, byl kazatelem v Betlémské kapli v Praze, a to mimo jiné znamenalo, že byl velmi dobře ekonomicky zajištěn. Když Hus přišel za králem, král měl důvod ho poslouchat.

Pokud je někdo taková veřejná osobnost, jako byl Jan Hus, musí se počítat s tím, že ho lidé budou používat, jak se jim bude hodit. Používat ale Husa jako obhájce chudoby církve proti současným restitucím je úplná pitomost. Hus skutečně kritizoval situaci po vládě Karla IV., který církvi věnoval ohromné množství majetku, Karel IV. byl k církvi opravdu štědrý. Proti tomu se stavěl už Jan Milíč z Kroměříže, který nejen kritizoval ten stav, ale dokonce prohlásil Karla IV. za antikrista, protože způsobil nepravost tím, že poskytl církvi a jejím představitelům takové ekonomické zázemí. Jak už jsem ale řekl, i Jan Hus byl velmi dobře ekonomicky postavený a svého majetku se nezbavil. To nijak nemluví proti němu, ale patří to prostě k jeho obrazu. Jan Hus hlavně poukazoval na to, že pro mnohé faráře je důležitější jejich postavení než starost o lidi.

Jak se díváte na reformované církve, které se vymezují vůči té katolické a samy se hlásí k odkazu Jana Husa? Máme dokonce poměrně mladou husitskou církev…
Mám bohužel pocit, že z těch nekatolických je Církev československá husitská s Husem spojena nejméně a asi nejvíc utrpěla jeho komunistickým výkladem. Myslím, že Hus patří mnohem víc Českobratrské církvi evangelické nebo Církvi bratrské. A je také třeba, aby se ho nezbavovali katolíci, protože Hus nikdy nepřestal být katolíkem, nezaložil novou církev. A dobrá zpráva i pro mnohé tradiční katolíky je, že Hus je autorem velmi zajímavých mariánských textů.

Jak vnímají Husa současní katolíci, například vaši farníci?
Moji farníci jsou katolíci a Hus není v naší církvi svatořečen, protože některé jeho texty nejsou ortodoxní a nekonvenují s církevním učením. Každopádně byl ale rehabilitován a snažíme se říkat, že Jan Hus je inspirativní osobnost. Pokud jde o mé farníky, je to se vztahem k Husovi asi podobné jako v ostatní populaci – některé nezajímá, našlo by se i maličké procento radikálů, kteří ho odsuzují, ale většina lidí je otevřená a ochotná se inspirovat jeho osobností. Pro mne je důležité, že Jan Hus dnes reprezentuje ekumenický a otevřený vztah k nekatolickým církvím, k těm starým evangelickým. Ekumenický dialog je velmi otevřený a Hus je symbolickou postavou, která jej propojuje.

Češi mají pověst nejateističtějšího národa v Evropě. Lze to vysvětlit i tím, že jsme v době husitství začali získávat odpor ke katolictví a následně i k víře?
Kořeny takzvaného ateismu bych hledal jinde a mnohem později, možná v liberalismu 19. století. Po husitství a reformaci u nás následuje období protireformace, já raději říkám katolické reformace, lidé se pak přelévali mezi různými církevními komunitami, ale věřícími zůstávali.

Dodnes je u nás rozdíl v religiozitě mezi Čechami a Moravou, Morava je v poměru lidí k církvi spíš standardní evropská země, Čechy jsou v tom trochu výjimečné. Před lety jsem zaznamenal anketu, v níž se otázka, zda jsou věřící, kladla Francouzům, kteří jsou, pokud jde o religiozitu, podobní jako Češi. Většina tázaných ale řekla, že věřící jsou. Kdyby taková anketa byla u nás, jsem přesvědčen, že by se většina hlásila k nevěřícím. Jde o to, že jde o jediné slovo, ale v různých zemích je různě definované. Zatímco ve Francii je tato otázka vnímána obecně a lidé ji chápou jako dotaz na to, zda člověk vnímá transcendentno, u nás si pod tím většina představí příslušnost k nějaké církvi. A vůči církvi u nás panuje velký despekt.

Jaké důsledky podle vás má takový stav?
V opuštění křesťanství je v našem kulturním prostoru určité nebezpečí. Pozoruji kolem sebe, že se spousta odborně velmi vzdělaných lidí chová úplně ignorantsky v duchovní oblasti. Neumí ji pojmenovat, a to bohužel i v tak konkrétních věcech, jako jsou vztahy. Je to vidět i na inklinaci k různým esoterickým záležitostem, kartářství, věštectví apod. Lidové moudro říká, že čím méně víry, tím více pověry. Lkát nad tím ale není dobré, já jsem kněz a myslím, že kněží by si měli uvědomit, že by měli být určitými duchovními mistry ve společnosti obecně. Jestliže se kdokoli začne zabývat duchovními otázkami, měl by vědět, že farář je člověk, který s ním toto může sdílet, a to aniž se ho bude snažit přimět ke vstupu do církve.

Je česká rezistence proti náboženství úspěchem komunistické éry, nebo jde spíš o obecné směřování?
Tento trend je patrný v celé Evropě, komunisté ateismus nevymysleli, ale docela úspěšně jej u nás akcelerovali. A to ani ne tak v prvních dvaceti letech vlády, kdy vystupovali ostře oproti křesťanům. To bylo vlastně lepší, protože křesťané měli důvod, aby se vyhranili vůči moci a násilí. Destruktivních bylo až druhých dvacet let normalizace, která znamenala úplnou relativizaci hodnot. Myslím si, že rozdíl mezi Čechami a Moravou nebo Čechami a Polskem je v tom, že zatímco národní obrození na Moravě nebo v Polsku dost často vedli kněží, v Čechách to byli většinou liberálové, kteří nestáli přímo na církevním základu. Na Moravě si v 19. století člověk nemusel vybírat mezi církví, a tím být Moravanem, kdežto v Čechách mnohdy ano.

Velkým úspěchem komunismu ale je, že dokázal úplně oddělit význam od formy. Typicky je to vidět na rituálech a svátcích, které utvářejí každou společnost a jsou vlastně způsobem komunikace základních témat. Je zajímavé, jak komunismus až karikaturně vytěžil všechny křesťanské rituály – vítání občánků místo křtu, do pionýra se vstupovalo ve třetí třídě, tedy v době prvního svatého přijímání, vstup do dospělosti – biřmování – bylo nahrazeno slavnostním předáváním občanských průkazů. Dokonce i svátost smíření, zpovědi, byla nahrazena veřejnou sebekritikou některých soudruhů, aby pak byli přijati zpět do lůna strany a společnosti. Velmi úspěšné byly také prvomájové průvody – byly to vlastně pouti, kde se provolávala hesla a zpívaly "nábožné" písně a nosily se posvátné obrazy. Při tom všem ale šlo jen o to, zbavit rituály transcendentna. Ve světle toho chápu lidi, kteří dnes nechtějí slavit svatbu ani pohřeb, protože v tom nevidí smysl. Jen v té formě totiž smysl není.

Není v tom navenek ukazovaném bezvěrectví problém ve strachu z velkých slov?
S tím mohu souhlasit. Nejde jen o slova, ale i o to, co lidé cítí, že je za těmi slovy přítomné. Lidé říkají, že je „něco“ nad nimi, s tím „něčím“ ale není možná žádná komunikace. Kdyby řekli Bůh, už by to komunikaci vyžadovalo. Je tady ale také určitá profanace toho slova. Řada jiných důležitých slov – láska, sdílení apod. – trpí také takovou profanací. Ale to si má člověk vymýšlet nový jazyk? Proč je správně nepoužívat, a tím neočišťovat?

zdroj: Parlamentnilisty.cz