"Tady to bylo v podstatě důkazně jednoduché. Principiálně se dá říct, jestli nám Vrchní soud v Praze řekne, že jsme špatně postupovali vzhledem k těm nařízeným odposlechům, tak nezbude nic jiného, než obžalované zprostit, protože pak by tam nebyl žádný jiný důkaz. Pokud řekne, že to bylo v pořádku, tak by to (rozsudek) měl asi potvrdit."

Buď, anebo. Slova předsedy senátu Petra Nováka pro deník Právo ukazují, jak silné postavení v této větvi kauzy Nagyová odposlechy měly. Výhradní. Nic jiného obžaloba nenabídla.

To kauzu odlišuje od korupčního případu bývalého hejtmana Davida Ratha, se kterou bývá srovnávána, a jejíž duch, abychom citovali reportáž týdeníku Respekt, se nad Nečasovou a Rittigem v soudní síni vznášel. V Rathově případu totiž, i kdyby soud skutečně škrtl nezákonně pořízené odposlechy, zůstane aspoň ta krabice od vína, obrazně řečeno.

Tyhlety odposlechy

Ty odposlechy každého jenom otravují, chce se říct v duchu slavného výroku paní Pohlové z ankety deníku Metro.

Nejde jen o soukromí "klientů" orgánů činných v trestním řízení. Což je debata, na které se obvykle dění kolem odposlechů točí.

Najednou tu máme případ, který je postaven jen na "uších". A tím, koho otravují, jsou čím dál častěji policisté a žalobci, kterým soudy vytýkají, jak s odposlechy nakládají.

Přitom to vypadá tak jednoduše. U trestné činnosti "vyhledávacího" typu – tedy tam, kde manželka nestojí se zakrváceným nožem nad mrtvým tělem v kuchyni, policie nasadí odposlechy jako operativní prostředek. Zjistí, co potřebuje vědět, a pak ve fázi realizace zajistí pachatele i potřebné důkazy.

U drog to jde, u korupce ne

V praxi je to typické pro drogovou kriminalitu, kde je také tradičně nasazován největší balík odposlechů a kde to v zásadě nepůsobí větší obtíže. Podobné je to ale například i u gangů zlodějů aut.

Na počátku je obvykle spolupracovník policie, který dohodí větší rybu. Policie – podle příslušného patra od okresu až k národní centrále, se rozhodne, zda ji to už zajímá – a nasadí právě uši. Získá přehled o celé sledované síti a v určitou chvíli do ní řízne.

Co je podstatné: ví, že bez nějakého toho kila drog v ruce by u soudu neuspěla. To je tvrdý důkaz, na který pak nalepí vyčíslení, kolik toho ten který dealer prodal a kolik za to utržil. Případ je postaven a většinou bez problémů odsouzen.

Je nepředstavitelné, aby policie a žalobce před soud předstoupili s takto nebo podobně postavenou obžalobou: ten a ten od někoho nějak získal drogy a prodal je tomu a tomu. Jak to víme? Bavili se o tom po telefonu. Aha, tak přístě, řekl by jim soudce.

U korupce se tolik nedaří. Ve zmiňované kauze Rath narazilo slepé razítkování návrhů na povolení odposlechů soudci. A taky fakt, že u řady takových návrhů chybělo jejich zdůvodnění. Soudce formálně povolil odposlech, aniž by mu policie řekla, z čeho je odposlouchávaný podezřelý.

Nejdřív informace, pak odposlechy

Aby toho nebylo málo, v justiční databázi se v úterý objevil závěr Nejvyššího soudu, podle kterého příkazu k odposlechu musí předcházet přesvědčivé poznatky z důvěryhodného zdroje, nestačí spekulace, i když vedené "užitečným záměrem". Nezákonně povolený odposlech pak také nelze zákonným způsobem prodloužit.

Co řekl Nejvyšší soud?

"… není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu  byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání."

"Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. (…) V žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou tzv. 'užitečným záměrem'."

Zdroj: Česká justice

Pozn.: Jde o případ bývalého libereckého policejního ředitele Miroslava Dvořáka, který dostal dostal za korupci a zneužívání pravomoci podmínku. Usnesení je výsledkem specifického typu řízení, v němž člověk po pravomocném skončení kauzy může požádat o přezkoumání zákonnosti odposlechů. 

Jsou to závěry, které státní zástupci a policisté neuslyší rádi a jejichž důsledky si v tuto chvíli vůbec nedokážeme představit. Zpochybňují totiž především metodu "velrybaření", kterou proslul bývalý ÚOOZ pod vedením Roberta Šlachty.

Jde o metodu, kdy policie upřednostňuje právě odposlechy před kvalitními operativními informacemi z prostředí. Lidově řečeno policie rozhodí sítě (odposlechy) a čeká, kdo se do nich chytí. Informace z odposlechů pak nahrazují zdroje z prostředí.

Pokud bychom zmíněný závěr Nejvyššího soudu chtěli aplikovat na kauzu Jany Nečasové a zprávy BIS, dostaneme se do paradoxní situace. Žádný případ by se totiž nekonal, odposlechy by nebylo možné řádně povolit, protože případ pochází – z odposlechů.

Potrvá měsíce, možná roky, než uvedený nález najde svůj odraz v policejní praxi. Záležet bude na tom, nakolik policie své metody v tichosti srovná do podoby lépe vyhovující zákonům, nebo zda bude třeba dalších soudních korekcí.

Každopádně ve všem tom zmatku kolem odposlechů je pozitivní zpráva: Něco se děje. Po zhruba deset let staré úpravě poměrů v počtu nasazovaných odposlechů si justice všímá i důvodů k jejich nasazování. A policie bude muset reagovat.

Robert Malecký pro Ústav nezávislé žurnalistiky