Čech, který se narodil v Itálii a jako první Evropan navštívil Tibet

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Poněkud opomíjený "český Marco Polo", františkánský mnich z přelomu 13. a 14. století. Po matce Ital, po otci Čech. Na své misijní cestě doputoval až do Číny a zřejmě jako první Evropan navštívil Tibet. Blahoslavený Odorik neboli Oldřich z Pordenone, italský mnich českého původu. 

Oldřich z Pordenone

Oldřich z Pordenone,zdroj: Wikipedia.cz

"Já, bratr Oldřich, Čech z Furlánska, provincie svatého Antonína, z jistého města zvaného Portus Naonis čili Pordenone, řádu Menších bratří, svědčím a svědectví vydávám..." Tak zní závěr cestopisu "Popis východních krajů světa", jehož autorem není nikdo jiný než zmíněný Oldřich čili Odorik z Pordenone.

Jen na vysvětlenou – Furlánsko, tedy Friuli (z latinského Forum Iulii) je region v severovýchodní Itálii, v němž leží Pordenone čili Portus Naonis. Zde se někdy mezi lety 1276 – 1281 narodil budoucí misionář a cestovatel Odorik - Oldřich. Maminka pocházela z Furlánska, otec Matúš byl vojákem zdejší české posádky "krále železného a zlatého" Přemysla Otakara II.

České království tehdy dosahovalo vrcholu územní expanze, kdy nakrátko získalo i přístup k Jaderskému moři. Získalo i Pordenone, v němž se české vojsko usadilo roku 1270.

Odorik vstupuje v útlém mládí do františkánského řádu. Nějaký čas žije poustevnickým životem, později je vysvěcen na kněze, a coby misionář se vydává na kratší výpravu do východních krajů. Ta nejdůležitější a nejdelší cesta jej ovšem teprve čeká.

Z papežského pověření je díky předchozím zkušenostem a jazykovému nadání vybrán do poselstva, vyslaného k mongolskému dvoru v Chánbalyku, dnešním Pekingu – v Číně totiž zrovna vládne mongolská dynastie. Mladý františkán jistě netuší, že na cestě stráví okolo patnácti let (cca 1316 – 1330).

Důkaz kulatosti Země

Výprava směřuje z Benátek do byzantské Konstantinopole, a přes černomořský Trapezunt pokračuje do perského Tabrízu. Odorik spatří Kášán, z něhož dle legendy vyšli Tři králové z do Betléma, i "Moře písku", dnešní poušť Dašt-e Lút ve východním Íránu.

Všímá si ovšem nejen přírodních zajímavostí, ale také obyvatel: "Vydal jsem se do Chaldeje, což jest velké království a na cestě tam jsem minul věž Babylónskou, která jest čtyři dny cesty od města. Zdejší muži jsou krásní, ženy však ošklivé. Mužové tam chodí vyfintění a ozdobení, jako u nás ženy. Tito muži nosí na hlavě zlaté čelenky s perlami, ženy však mají na sobě jen nevzhlednou suknici po kolena a širokými, dlouhými rukávy až skoro zem zametají. Tyto ženy pak chodí bosy, nohavice jim splývají k nohám, a jejich vlas není učesán ani spleten, nýbrž chodí načisto rozcuchané. A jako u nás muži pouštějí ženy, aby šli před nimi, tak zde ženy musejí pouštět muže, aby šli jako první."

V Indii objeví ostatky čtyř františkánských mučedníků, kterým později připisuje záchranu života na moři i vyváznutí z hořícího domu. Podél Malabarského pobřeží, proslulého vzácným kořením, pak pokračuje na Cejlon a dále na Sumatru.

Mimoděk zde poskytuje důkaz kulatosti Země: "A dospěl jsem k zemi, kteráž se zve Lamori (Sumatra) a zde počal jsem hvězdu Severku ztrácet z dohledu, protože Země mi ji zakryla." Jáva, Borneo, Vietnam, a nakonec cíl cesty - Čína.

Výprava putuje z Kantonu, "brány čínského jihu", až do Chánbalyku, dnešního Pekingu. Odorik popisuje místní zajímavosti, třeba lov pomocí foukacích trubic či kormoránů, nebo čínskou zálibu v tzv. "lotosových nohách": "Pokud jde o ženy, jsou pokládány za velmi krásné, mají-li malé nohy. Proto také mají tu matky tento zvyk: narodí-li se jí dcera, chodidla jí svazují a tak způsobují, že noha nemůže ani trochu růst."

Já, bratr Odorik

Velký chán, kterým je v onu dobu JesünTemür, pravnuk Kublaj - chána, na jehož dvoře kdysi strávil několik let slavný Marco Polo, je přijal vlídně. Byl totiž panovníkem tolerantním k jiným náboženstvím i ke křesťanství, jemuž také projevoval úctu. Ostatně již několik let zde působil františkánský misionář blah. Jan z Montecorvina, papežský legát a první pekingský arcibiskup.

"Já, bratr Odorik, vrchovaté tři roky jsem pobyl v tomto Chánově městě a často jsem byl přítomen jejich slavnostem, neboť my Menší bratři (františkáni) máme u císařova dvora vyhrazeno místo a jsme povinováni tam docházet a udílet mu požehnání. Chodil jsem tam s našimi Menšími bratřími, kteří tam mají klášter."

Po třech letech roku 1328 (v onom roce umírá také arcibiskup a Velký chán) nastupuje Odorik zpáteční cestu. Tehdy se zřejmě coby první Evropan dostává i do Tibetu.

"Opustiv provincii Kasan přišel jsem do velikého království jménem Tybet, které hraničí s vlastní Indií... Lid oné země žije ve stanech udělaných z černé plsti. Ale hlavní a královské město jest celé postaveno ze zdí černých a bílých a všechny jeho ulice jsou dobře dlážděné. V tomto městě nikdo se neodváží prolít krev člověka ani zvířete; a to z úcty k jedné modle, která jest tam ctěna a vzývána. V onom městě (Lhasa) dlí Lo Bassi, to jest papež v jejich řeči. On jest hlavou všech modloslužebníků, jako náš papež jest hlavou všech křesťanů. A on jim dává a přiděluje podle svého způsobu všechny statky, které mají. A v království tomto jest takový mrav: ženy nosí vlasy spletené do více než sta copánků čili pletenců a nosí jako ozdobu dva kly, jaké mají kanci nebo divocí vepři."

V květnu 1330 dorazí zcela vyčerpaný poutník do padovského františkánského kláštera. Nevzbudí výraznější pozornost. Zážitky nemocného naštěstí pečlivě zapisuje spolubratr Solagna. Odorik zřejmě cítí, že už mu nezbývá mnoho času, a odchází, aby se v lednu 1331 objevil v rodném Furlánsku v udinském klášteře.

Český apoštol Číňanů

Také tady nevyvolá sešlý podivín velký zájem. Ale opět se najde někdo, kdo mu s údivem naslouchá, furlánský nejvyšší soudce Gastaldo. Když 14. ledna 1331 Odorik umírá, Gastaldo mu namísto plánovaného chudého rozloučení zajistí honosný pohřeb.

U rakve vcelku neznámého řeholníka dojde ke dvěma uzdravením, sestře akvilejského patriarchy se uzdraví po léta ochrnutá paže, a nakonec je napočítáno na sedmdesát zázraků. Lidé Odorika "berou útokem"- odřezávají si kousky kutny, štípají třísky z rakve. Následně mnichovo tělo spočine v alabastrovém sarkofágu v kapli kostela Panny Marie Karmelské v Udine. A tady jej můžeme nalézt dodnes.

Roku 1755 je Odorico Boemo (Italové jej ovšem považují za Itala) prohlášen blahoslaveným, tedy jen o něco málo méně než svatým. Je označován za patrona misionářů a "apoštola Číňanů". Ovšem jeho střízlivý cestopis si na rozdíl od známějšího "Milionu" Marka Pola či bulvárního Mandevillova plagiátorského dílka musel na úplnou českou verzi počkat až do roku 1962.

Tagy: Česko domácí turistika a cestovní ruch dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: Vlastní